Svědomitá příprava na zkoušku z ekonomie, 8 šílených kreditů :))

Taky jsem začala chodit do posilovny, na individuální hodiny s trenérem. Cílem bylo zpevnit tělo a získat trochu fyzičku, když teda studuju tu informatiku a pořád sedim na zadku. Bez trenéra bych se donutila k dynamičtějšímu pohybu asi fakt jen těžko a navíc, jak se znám,  tak bych na sebe v tý posilovně strhla nějaký stokilový závaží, popřípadě zničila nějaký stroj, nebo, což je asi nejpravděpodobnější, by se mi mohlo podařit zranit nějakého úplně cizího nešťastníka. Na první hodině mi bylo trenérem oznámeno, že má na ruce speciální hodinky, na jejichž displayi vidí můj aktuální tep. Řikám si, hmmmm, to máš sice dobrý, no, ale co já s tim. Vzápětí ale ještě jen tak mimochodem dodal, že díky tomu teda bezpečně pozná, jestli jsem opravdu unavená, nebo jestli jenom říkám, že jsem unavená a přitom bych ještě klidně nějaký cvičíček na břišáčky zvládloučkala! V tu chvíli mi došlo, že to je teda konec – upsala jsem se ďáblu. Mimo hodin s ním v posilovně mi ještě naordinoval do volného času běhání a cross, který mi doteď v pokoji sloužil pouze jako lapač prachu a věšák.

Vydali jsme se tedy na přání trenéra s mužem běhat. Pro představu – muž je sportovně nadaný a co hůř – obdařený touhou vyhrávat. Pro ilustraci – naposledy, když jsem v zimě naivně uvěřila nabídce ,,Pojď, půjdeme na běžky, bude to strašná sranda, poběžíme POMALIČKU, budem si povídat, kochat se přírodou a BUDEM NA SEBE ČEKAT.”, vypadala realita asi tak, že Jakub chtěl být v závěsu vedoucího konvoje a já, stojíc na běžkách po druhé od lyžáku v sedmé třídě, jsem při startu zahlédla jen rozmazanou šmouhu jeho siluety, která v zápětí zmizela 3km daleko ode mě. Celou cestu jsem pak zpocená, nacpaná ve snowboardovém, na běžky naprosto nevhodném oděvu, polykala hořký knedlík bezmoci a snažila se nerozbrečet :D

Ale jsem prostě nepoučitelná, takže jsem se opět nechala chytit do léčky jeho falešné laskavosti a šli jsme spolu běhat do lesa – když jsme ale vyběhli a já asi po 200 metrech skoro nemohla popadnout dech, v Jakubově tváři naskočil mód nevěřícnosti, jak je možný, že někdo nemůže  běžet po 200 metrech? V mé tváři byl naopak mód výčitky a pocit nepochopení, jak někdo nemůže věřit tomu, že někdo nemůže běžet po 200 metrech, když kurva sakra asi nejsem zvyklá na pohyb a do hajzlu asi potřebuju ze začátku nějaký přestávky, ne?! Naštěstí se nám podařilo své módy ukočírovat a našli jsme kompromis, ve kterém se našly malé prostoje mezi během. Výsledkem ale bylo, že od té doby jsme společně běhat nešli a zřejmě už nikdy nepůjdeme :D

Běhání nám sice společně moc nejde, ale jinak jsme si souzeni :D Všimněte si mé těžce fashion papírové čepičky na hlavě..jsem in?

Dalším stupněm šílenství mě obdařil den, kdy mi trenér poslal emailem jídelníček, který mám dodržovat. Samý cottage sýr a odtučněná šunka. V podstatě mi jeho složení, co se týká jídla, nedělalo problém, tmavé pečivo a ovoce místo sladkostí praktikuju od nepaměti, ale problémem pro mě bylo jíst každé cca 2 hodiny – začalo mi z toho už pak lehce hrabat, vlastně celé dny se točily jen kolem jídla. Přišlo mi to jako když dojím jeden chod, tak abych vzápětí zase pomalu začala jíst další. No a po dvou týdnech už se z jednotlivých pokrmů stal takový stereotyp, že ve mně samotný pohled na obal odtučněné šunky vzbuzoval chuť vzít žiletku a rozřezat na kusy šunku plus vše živé kolem (kromě mě samotné, samozřejmě). Ještě je nutné dodat, že jsem s touto super transformací začala zrovna když mi nastalo zkouškové období. Najednou nějak chyběla energie z té občasné cola coly a podobných věcí, takže ve výsledku jsem byla víceméně troska bez energie s propadlými tvářemi :D No hádáte správně, přestala jsem s tím, vymanila jsem se smrtce z náručí :D a od teď už spoléhám jen na svůj metabolismus a soudnost. Obdivuju všechny, co dokážou držet nějakou dietu..

Příště možná post na téma, jak mě Kuba vzal do ZOO :)) Tuto fotografii berte jako ochutnávku, aneb lama byla vyfocena před výběhem s lamami.

Den začal vcelku obvykle – nemohla jsem se rozhodnout co na sebe.. když jsem se konečně rozhodla, nemohla jsem v celém domě najít jednotlivé součásti outfitu. Nestihla jsem se nasnídat. Vlasy mě odmítaly poslouchat, takže na jedné straně byly vlnité a na druhé hnusně krapaté a splihlé :D Když jsem pak vklouzla do bot, myslela jsem že omdlím bolestí. Zapomněla jsem totiž, že mám vedle palce otevřenou krvavou ránu z předchozího dne, kdy jsem v obrovských podpatcích nejužších bot na světe balancovala mezi dlažebními kostkami, protože jsem se chtěla mužovi co nejvíc líbit, i za cenu zmrzačení a trvalých následků. V autě jsem do mokvající rozdrásané kůže chytře nastříkala náplast ve spreji, takže se konalo omdlení bolestí no.2. Fakt humus utrpení na tisícátou. Pak jsem, již otupělá bolestí, nacpala zrasenou nohu zpět do boty, kde se živé lidské maso z rány promísilo s látkou bot a vzájemně se obě strany nelaptávaly. Omdlení bolestí no.3 po tom, co jsem se pokusila postavit. Nezbylo mi, než oblepit ránu typickou retro hnus náplastí, čumějící otvorem boty ven.

Statečně jsem ale už pak vše ustála, až na malé zaškobrtnutí na koberečku v autobuse (= maličko vyvrknutý koník, vyhřezlá ploténka a prakticky ochrnutí na jednu polovinu těla)..a dostala jsem se až k Prašné bráně, kde jsem plíživě zezadu pozdravila Lou a Barb. Barb se svěřila, že má taky náplast, což mě samozřejmě zahřálo na srdci :D  pak mě s Lou konečně upozornily na Barbina zapovězená ramena. Den předtím jsem prožila předlouhý phonecall s Lou, kdy mě naprosto šokovalo, že je to ,,Lů” a ne ,,Lou” ale hlavně jsem nechápala, jak někdo po telefonu může působit tak mile, takže jsem pak hořce litovala, že jsem telefon zvedla a zavrčela do něj jen hnusné ,,Halo!!!!”, protože jsem nevěděla kdo volá:D

Vydaly jsme se pak do muzea kubismu, kde mi v prvním patře některá z holek řekla, že vypadám inteligentně, což mě na pár sekund úplně odzbrojilo, protože jsem si hned vzpomněla na své ráno, jak nesmyslně stříkám náplast na rozvrtané lidské maso a jak místo pytlíčku od čaje vyhazuji do koše hrnek…DD Barb si poctivě fotila expozici, zatímco Lou mi vyprávěla o randeti na louce, kde se rozprašuje popel mrtvých lidí :D Další samostatnou kapitolou muzea kubismu byly samozřejmě schody. Barb je neuvěřitelně roztomile neoblomná slečna, takže mi nebylo umožněno vyhnout se fotkám.. výsledku jsem se ale docela děsila, protože Lou stála nademnou a pořád mě něčím rozesmívala, takže to pak dopadalo asi takhle :D

Expozici jsme doprohlédly, Barb vyfotila Lou u tapety a ujistila pána, že je stejně rozmazanej. Vylezly jsme ven a vyfotily se před nádobím, u čehož nás pozorovali další dva pánové a já jsem si pak vydupala jít se na nádobí podívat. Další naše kroky směřovaly k legendární pochcané zdi, což nebyla jenom zeď, ale pochcaně smrděla tak nějak celá ulička, takže takovej all in one balíček. Lou držela a vykrádala mou stokilovou tašku na kašně a já se mezitím křenila u zdi.

Pokračovaly jsme pak před New Yorker, kde jsme vyhlížely Cassidy a zjistily jsme, že Katie si dělá oběd :D A protože tento den byl na divné pány velice plodný, přišel si nás jeden vyfotit mobilem. Chci, aby Barb taky chodila k nám na školu!  Cassidy se záhy objevila a všem třem slečnám to moc slušelo :) mohly jsme tedy pokračovat do Panerie, kde se nad rozličnými dortíky strhla diskuze o operačních systémech :D Další pán seděl naproti nám na lavičce, byl to bezdomovec a byl na něj moc krásný pohled* Barb měla krásný střevíčkový naušnice a měla botičku i na telefonu :)) Lou mi dávala uklidňující terapii před mými jízdami – ,,Na Andělu je to úplně nejhorší. Bude pršet. No nevim, jestli bych teď s manuálem někam dojela. Dej si pozor na instruktora, můj byl hrozně úchylnej.” :DDD No a pak zavolal můj pajn instruktor a vyžádal si mě o půl hodiny dřív a natolik mě vyčerpal, že jsem se neviděla s Katie ani s Marietkou :( A žádám si retro pohled na Louin design s nokií a mixérem :D

Určitě jsem toho strašně moc vynechala, ale celé to setkání ve mně zanechalo úplně úžasný pocity a vzpomínky. Přes blog se sice možná k člověku dostanete o něco blíž, ale osobnímu setkání se prostě nic nevyrovná. Všechny účastnice mě moc překvapily. Barb je nejvíc roztomilá, inteligentní, má krásnej úsměv, takovou zvláštní jiskru v očích a hrozně z ní vyzařuje hodná a milá povaha. A samozřejmě outfit vyladěnej do detailu a příjemnej hlas a celkově originální, krásná :) Lou podle mě nejvíc vystihne slovo charizmatická.. je to neskutečná žena :)) Zábavná, rozkošná, krásná, bezprostřední, stejně jako z Barb z ní vyzařuje milá povaha, že máte chuť si s nima povídat několik dní v kuse ..a má nejhezčí kabelku!!:D Cassidy jsem viděla taky poprvé, nebyla jsem totiž na tom prastarém plurksrazu, takže mě hodně překvapilo, že vypadá jinak než na fotkách, ve skutečnosti je totiž ještě mnohem hezčí :) a má můj obdiv za Linux :)) Je moc milá, krásně opálená a sdílela se mnou chuť na jahodový frappé :))

Už sama sebe i holky opakuju asi po tisícátý, ale musim říct, že to bylo vážně, jako kdybychom se znaly už roky. Obyčejně jsem spíš introvert, ale Barb a Lou vytvořily hned po přivítání tak uvolněnou a skvělou atmosféru, že mi bylo druhej den líto, že už žádnej sraz není :)) Jsem hrozně ráda, že jsem měla možnost je poznat*

Děkuju Barb za fotky*

Takový jsme tam měli kýčový počasí *

Vzpomínáte si na post o mých podpatkových kozačkách? Ne? Píši si vaše jméno na hatelist. Nalistujte si ho a přečtěte. Pak se vraťte a pokračujte ve čtení tohoto článku. Boty opět nezklamaly. Vydala jsem se s nimi do školy, abych aspoň jednou v životě nevypadala jako Zilvar z Chudobince, ale bohužel mi nedošlo, že se to moc neslučuje s tím, že si ten den chci nakoupit (tedy i odnést) všechny (stokilové) učebnice. To jsem ale samozřejmě zjistila až poté. Měl mě čekat celkem hezký den – oběd s Markýtkou, dostaveníčko s Pavlem, nákupy na Andělu a pak kino s mým Džejkobem. V botách mě přes den nohy celkem pobolívaly, ale statečně jsem na podpatkách donesla i tác s jídlem v neporušeném stavu. Větší problémy nastaly po vyzvednutí těch knih.. po 20 minutách neskutečná bolest celých chodidel, nepovšimla jsem si lehce zkroucené ponožky. Po 30 minutách jsem už fakt nemohla skoro jít, při východu ze školy jsem brzdila proudící dav a nakonec jsem z něj musela úplně vystoupit a jako pochybná existence se opřít o barák. Po chvíli jsme se odhodlala znovu vykročit, ale v tu chvíli se s nohou něco  stalo – nevím přesně co, ale abych vám to přiblížila, tak si představte pletací jehlici a nohu a teď tou jehlicí nohu proražte skrz naskrz. Tak. Něco mi říkalo, že jít po Praze v ponožkách asi nebude to nejlepší a zároveň se mi nechtělo vzdát se zbytku dne. Dobelhala jsem se teda k tramvaji a nechala se vysadit na Andělu. Nikdy by mě nenapadlo, jak mi může cesta od zastávky do dveří Tesca (asi 30 metrů?) přijít tak předlouhá a bolestivá. Nějakým způsobem jsem došla až do New Yorkeru (!!), kde jsem zakoupila nejlevnější boty co měli. Na chodbě na těch křeslech, jak tam vždycky sedávaj smažky a bezďáci, jsem se vedle jednoho takovýho sexy exempláře uvelebila a potupně se přezula. V té chvíli vysvitlo slunce, ptáci se rozezpívali a světem se linuly medové tóny Ivana Hlase. Vše se vrátilo k normálu a já kozačky s nelibostí nasoukala do batohu..a…už si je asi nikdy nevezmu.

Musím vám jednu z učebnic ukázat :D Zaprvé barva..a všimněte si prosím toho hadího povrchu! (jsem ráda že to není leopard)

A zbytek teda fotky.. jak vysvitlo slunce (a jak se pak vysvětlilo že to byl jen fake náznak jara, protože pak zas napadlo to bílý zlo).. dostala jsem neovladatelnou chuť koupit si něco barevnýho, jarního. Dopadlo to samozřejmě tak, že mám bílou košili a černej svetr. Obě košile i svetr jsou ze Zary, která mě zas po dlouhé době něčim potěšila.

Grandma style

A ještě fotky z bytu – konečně máme police!! Speciální dík patří tatínkovi a Kubovi * Ještě musím vymyslet, co dát do toho rámečku, protože muž s oblibou kazí všechny společné fotky :D