09, Aug2007

To je pohoda, že se ještě můžem válet , 0

Zdravim, hlásim se já, spokojená, takle v noci (00:01), pojídám si rýžový chlebíčky, který se mi uplně miloučce vždycky přisajou na ret a já je ještě miloučtěji strhávám hezky s kůží dolu, mnam. V uších slyšim ,,nananana žejms koul” (V.A.R-Prago union) a prozpěvuju si, jenomže to rýžový chlebíček žárlil a tak mi hodil drobeček do dýchací trubičky, takže mezi střídavě sýpavými zachváty vám píšu tyhle řádky.Můj dramatický život nabírá nevybíravé obrátky, v pondělí přestanu bejt frockem a stane se ze mě oficiální plnoletej frocek, takže v mlhavé dáli už vidím protézy, povislý tepláky a chomáče stříbrných vlasů. Ano, i zdánlivě krátká (víkend) a nenáročná (celá rodina utrpěla menší šok) návštěva mých prarodičů z Moravy ve mě blížící se roky příliš nezidealizovala.. pokud opomenu naprosto bez kontextu nacházející se smotky rozžvýkaných žvýkaček (v úhledných kuličkách) nalepené nejlépe na ubruse nebo na jiné slavnostní tkanině, které za sebou zanechával prarodič-muž, a debaty převážně o nemocích a problémech v rodině ( které ale stejně nikdo nikdy nevyřeší a každý kdo o nich debatuje automaticky ví, že je naprosto zbytečné o nich vůbec debatu začínat) s prarodičkou-ženou, mohu tento víkend nazvat ,,extrémně zátěžový”, protože když jste zvyklí žít v rodinném domě ve třech lidech a to ještě s nadprůměrným časovým vytížením, máte rádi určitý svůj klid a určité denní pochody, tak vám dva aplikovaní lidé navíc toto všechno (a mnohdy s podlou radostí) lehce naruší. Nemusím doufám dodávat jak jsem tyto dny zvládala já, protože myslím, že už všichni o mé averzi vůči jakýchkoliv lidech víte.

Dnešní den byl ráno rodičkou shledán jako den, kdy si půjdu vybrat dárek k narozeninám. I jaly jsme se vydat do Zličínské metropole a zakoupily dary, které si frocek, tedy já, ráčil vybrat. Po návratu ve večerních hodinách se naprosto zubožený a utahaný teenager, tedy já, zhroutil do křesla a odmítal komunikaci s okolním světěm, načež se objevil rodič-muž a začal malé interview, ukázka k nahlédnutí, viz níže:
Táta: ,,Ahoj tak co máte?” veselý tón
Já: ,,Mikinu” myšlenkama jinde
Táta: ,,Jakou?” tradiční tón
Já: ,,Adio” v mikrospánku
Táta: ,,COŽE?!?! RÁDIO??” zděšeně
.. takže takhle to u nás je, možná vám to asociuje příhodu o které jsem psala v zimě, a to sic o DC kousku oděvu kdy si inkriminovaná osoba myslela že se jedná o Dolce & Gabbana od vietnamců.Co se týče mých šoférských skillz, mohu všechny uklidnit – rozjíždění víceméně zvládnuto, sice mi to zatim trvá asi tak 10 minut než se odvážim pustit spojku, ale kdo si počká ten se dočká! Úspěšně sem zařadila i rychlost číslo tři a to všechno díky nekonečné trpělivosti rodiče-muže, kéž bych podobnýho instruktora chytla i v autoškole.. Ale mimo tyto radostné události, jsou tu samozřejmě i ty stinné (jak už jste si asi u mé osoby zvykli) takže když jsem odjeli jezdit na zcela opuštěnou panelovou cestu kde nikdy nikdo neviděl jediné auto..a zrovna když jsem se snažila přijít na princip rozjíždění přes ruční brzdu, objevil se předemnou kamion , ano veselme se, načež jsem ztuhla a otevřela pusu, jako v debilní teenagerský komedii .. naštěstí rodič-muž, zareagoval rychleji a situaci vyřešil.

 

» Comments

(Komentáře jsou pro tento post uzavřeny.)