13, Nov2009

Like razors they cut through her heart.. , 7

Zas jsem se delší dobu neozvala. Dělo se toho tolik a vlastně nic :) Mám za sebou první vysokoškolské testy, semestr se přehoupl do druhé poloviny a mně připadá, že čas letí rychleji než kdy jindy. Začínají se dostavovat pocity typu ,,co tady dělám?” nebo ,,jsem úplně na jiný fakultě než bych měla být”, ale naštěstí je tohle snad typický syndrom prváka, tak doufám, že brzy odezní.

Taky se mi letos asi poprvé líbí podzim. Vždycky jsem nenáviděla každoroční anabázi na výtvarce (ať už na ZŠ nebo na SŠ), kdy jsme museli nasbírat listí, nakecnout na něj barvu a plácnout ho na čtvrtku. Dneska mám sama od sebe chuť to smradlavý listí sbírat a raduju se z jeho barevnosti. Nosím obrovskou šálu a šedý rukavičky a jako vždy sleduju svět kolem sebe a myslím si svý. Je mi fajn. Odstřihla jsem se od určitých lidí, věcí, míst a zdá se mi, že možná konečně dýchám tak jak bych si představovala.

Viděla jsem This is it, po skončení dokumentu celý sál povstal a tleskal. A my jsme jeli domů a bylo nám smutno. A nevěříme že umřel.

V bytě pořád není police :)) Ale zase máme botník, lampu a spoustu blbostí z Ikea. A uschla nám první kytka – máta (R.I.P.). Taky jsem párkrát přistihla Kubu při jeho stylu uklízení: vidí drobeček na stole, zdvihne ruku asi 8-10cm nad něj, mohutně se napřáhne a vší silou smete ono drolící se smítko na náš zbrusunový bílý koberec. Libuje si v prošlých potravinách a když si já dovolím nějaký z těchto exemplářů vyhodit, nastane peklo na zemi. Ale jinak se nám spolu žije vcelku idylicky :))). Jsem v bytě docela spokojená a už pro mě není tak srdcervoucí opuštění trvalého bydliště u rodičů – můj pokoj tam se pro mě stává spíš místem k nepřežití, protože mi tu všechno připomíná Vendelína. Můžu se podívat kamkoliv a všude vidím něco – buď věci, co tu po něm zůstaly nakousané, nebo místo, kde se vždycky svalil a vyžadoval hlazení, .. je toho tolik. A já o tom nemůžu dál psát, protože už mi zase tečou slzy. Jako poslední dva  měsíce skoro každý den..

..a musím to tu nechat takhle nedopsaný, protože už asi nezvládnu napsat něco, co by neobsahovalo stopy labilnosti.

Nyní galérie:

V bytě se zásadně jen učíme.

Můj nejlepšejší sešit na angličtinu*

Mohla to být hezká fotka :DD

Zrození botníku.

Tags:

 

» Comments (7)

  1. pockat, pockat, co se stalo s Vendelinem??? :o( ja nic nevim…

    » reagovat

  2. Jako za tu polici nemůžu:D Táta řikal, že tam jsou neuvěřitelně tvrdý zdi! Ale nějak to dáme dohromady:D

    » reagovat

  3. Mame stejnej sesit Benetton :D

    » reagovat

  4. ten stůl je zlo ale. začíná se loupat povrch. grrr.

    » reagovat

  5. Moc ráda tě čtu carrie :)) škoda, že píšeš takhle málo :( Jsi senzační :)

    » reagovat

  6. Zajímalo by mě, jestli se vůbec někomu tyhle pochyby v prváku na VŠ vyhnou..a zárove? se děsím, že mě to taky čeká :) A byteček vypadá luxusně a vypadá to, že máš šikovného muže – v posledních dvou postech vždycky byla jeho fotka, jak něco kutí! :)

    » reagovat

  7. ja chi taky sesit benetton!!!

    » reagovat

Say something!