08, Nov2008
Polož hlavičku na stůl , 9
Musim říct, že mě hrozně štve, že se mi nedaří archivovat první maturitní měsíce nejenom zde na štrýtu, ale dokonce jsem líná vzít tužku či brk a napsat pár řádků do mého mlčícího papírového deníku. Nechápu to, protože on po mě nechce žádné doprovodné fotky, dokonce pro něj ani nemusím formulovat věty tak aby všechno správně pochopil. Ale stejně má smůlu a ani on nemá moc nad mou leností. Ale vnímám to jako osobní selhání – nevím do jaké míry je to pochopitelný, ale tohle pravidelně nepravidelný psaní mi hrozně pomáhá třídit myšlenky. Někdy, když mám svojí typickou náladu, kdy mám pocit že mi exploduje můj malý mozek, prostě instinktivně sednu a píšu. A pak se všechno zase jeví o něco jasnější. Ráda pak procházím jednotlivý léta a rekapituluju co se událo. Většinou v rozhovorech čítám různý šlechetný věty, že kdyby se ten onen měl vrátit do minulosti, nic by nezměnil. Asi se k týhle sortě lidí taky svym způsobem řadím .. v životě se mi hrozně potvrzuje heslo ,,Všechno má svůj důvod”. A tak se snažím každý negativní prožitek vnímat, byť jen z mikrometru čtverečního, i v tom dobrém světle. No tak jsme se proklubali srdceryvným úvodem, který vlastně nijak nesouvisí se zbytkem textu a můžeme volně přejít k události číslo jedna, k tzv. Stužkováku, čili stužkovacímu večírku, aneb párty kde dostaneš stužku, neřkuli trénink jater na maturák, alias maturitní ples, tedy večer kdy dostaneš šerpu, též znám jako hereze přísloví ,,Neřikej hop, dokud nepřeskočíš”, ve volném překladu slavíš něco, co nevíš jak dopadne.
Večer před touto událostí jsem ležela v posteli, nervózně pozorovala neúprosné ručičky na hodinách (hodiny nemám, nemám ráda jak tikaj; já jenom aby to bylo poetičtější, pro vás matematicko logicky založené postačí původní definice – čili pro každé X z intervalu reálných čísel jsem sledovala hnusné digitální hodiny na svém hnusném digitálním mobilním telefonu, v digitální posteli s digitálním knírem pod nosem) a říkala si ,,kéž bych to mohla zatáhnout”. Nicméně překonala jsem se, protože přecijenom, stužkovák máme jednou za život. Před akcí jsme měli šlechetný plán – zajít se najíst do pizzerie. Leč plány se jako vždy zvrtly a pizzerie č.1 měla plno, nastal tedy plán Béé a skončili jsme v zatuchlé pajzlo pizzerii o pár ulic dál. Jídelní lístek se ale nejevil zas tak špatně a tak jsme si všichni lačně objednali. Já jsem měla pocity brutálního zoufalství, protože jsem celý den nejedla vůbec nic. Takže si asi dokážete představit, jakou náladu jsem měla po 45 minutách čekání, kdy mi byla donesena z části ohořelá tu?áková pizza. Nicméně hlad je hrozná věc, takže kdesi v mých sřevech dost možná stále dřímá spokojená sežehlá věc.
Vypakovali jsme se směr Sport Bar – zde nás opravdu mile překvapila hlava na hlavě, agresivní důchodce okupující dva stoly a upíjející hnusné žluklé pivo po záměrně malých douškách. Sem tam prohodil našim směrem něco ve stylu ,,Já tu prostě sedět budu.”, ,,Jako já snad nemůžu dopít pivo?” nebo ,,Já chci voba ty stoly” jevil se vskutku agresivně a odmítal vyjednávání, takže jsem, stejně jako na oslavě svých 18 narozenin v Rendez-vous seděla s Hankou na jedný židli. Už je nám to asi souzený. Atmosféra byla dobrá, rozdali jsme si modrozelené stužky, předali kytičku a šli si připít. Pokud si myslíte že šlo aspo? v tuto chvíli o pietní akci typu skleničky na noze, šeredně se mílíte. Realita byla asi taková, že jsem v ruce třímala sklenici od coca coly a byla jsem ráda že jsem ráda.
Během večera začal po účastnících kolovat můj Moleskine, který se mi vrátil z části počmáraný nesmyslnými vzkazy :D z části zlitý vínem (pevně věřím, že to nebyla lidská ani zvířecí krev). Helena mi dala na přivítanou napít vína, poté co jsem do sebe část vyklopila se mi radostně svěřila, že má opar. I zajásala jsem, že i já budu mít opar! Ej!
Okusila jsem první zelenou v životě a s Blondýnou jsme došly k závěru, že to chutná jako ústní voda. Když to teda sečtu, měla jsem samý šťávičky, takže si vybavuju každou událost a jsem za to vcelku ráda.. a vlastně myslím že můj táta taky, poněvadž pro mě musel v půl jedný jet. A od tý doby co jsem se poprvé a naposled opila v Bulharsku jsem se zařekla že podobnej stav už zažít nechci :D Ale to je pořád to mystériem opředený Bulharsko o kterym jsem nikdy, ač jsem to slibovala, nenapsala.
Musim říct že na to, jak se mi tam v ten pátek večer nechtělo se z toho vyklubala opravdu fajn akce, tak snad v podobně uvolněnym rytmu proběhně i ten maturák.
A už se úplně těšim na NSZ, to bude nejvtipnější. Chci svůj percentil nula.
A Jakub dneska hodil brutální držku :D Vyšel z kavárny, rozeběhl se aby do mě mohl strčit, ovšem rovnováha ho zradila a přistál prakticky obličejem na chodníku :DD Byla slast pozorovat jak se válí v bahně a listí. A docela mě děsí, že nejvíc od srdce se dycky zasměju cizímu neštěstí..cha.
