03, Aug2010

Mám jednu ruku dlouhou , 23

Dnešní blog bude tak nějak první částí rekapitulace období, po kterém na streetsoulu zůstalo pár měsíců hluché místo.  Jako omluvu jsem vám vytvořila nový layout a dokonce (což vás určitě šíleně potěší :)) je to validní tady i tady. Pojďme rekapitulovat. Mám za sebou zdárně, bez sebemenší ztráty, zakončený prvák na VŠ. Když si vzpomenu na ty chvíle v létě před rokem, plné nejistoty, co mě bude čekat dál, nezbývá mi než konstatovat, že čas šíleně letí. Jedním z nejzásadnějších momentů byl ten, že jsem přežila  na první pokus smrťák s názvem Ekonomie I., čímž se nechci vytahovat, ale chci to tu mít zapsaný, protože to je vážně očistec :D A jinak jsem tak obecně hrozně spokojená s tou školou, oborem, vším. To co studuju mě (zatím) baví a na některé předměty se vysloveně těším.

ekonomie

Svědomitá příprava na zkoušku z ekonomie, 8 šílených kreditů :))

Taky jsem začala chodit do posilovny, na individuální hodiny s trenérem. Cílem bylo zpevnit tělo a získat trochu fyzičku, když teda studuju tu informatiku a pořád sedim na zadku. Bez trenéra bych se donutila k dynamičtějšímu pohybu asi fakt jen těžko a navíc, jak se znám,  tak bych na sebe v tý posilovně strhla nějaký stokilový závaží, popřípadě zničila nějaký stroj, nebo, což je asi nejpravděpodobnější, by se mi mohlo podařit zranit nějakého úplně cizího nešťastníka. Na první hodině mi bylo trenérem oznámeno, že má na ruce speciální hodinky, na jejichž displayi vidí můj aktuální tep. Řikám si, hmmmm, to máš sice dobrý, no, ale co já s tim. Vzápětí ale ještě jen tak mimochodem dodal, že díky tomu teda bezpečně pozná, jestli jsem opravdu unavená, nebo jestli jenom říkám, že jsem unavená a přitom bych ještě klidně nějaký cvičíček na břišáčky zvládloučkala! V tu chvíli mi došlo, že to je teda konec – upsala jsem se ďáblu. Mimo hodin s ním v posilovně mi ještě naordinoval do volného času běhání a cross, který mi doteď v pokoji sloužil pouze jako lapač prachu a věšák.

Vydali jsme se tedy na přání trenéra s mužem běhat. Pro představu – muž je sportovně nadaný a co hůř – obdařený touhou vyhrávat. Pro ilustraci – naposledy, když jsem v zimě naivně uvěřila nabídce ,,Pojď, půjdeme na běžky, bude to strašná sranda, poběžíme POMALIČKU, budem si povídat, kochat se přírodou a BUDEM NA SEBE ČEKAT.”, vypadala realita asi tak, že Jakub chtěl být v závěsu vedoucího konvoje a já, stojíc na běžkách po druhé od lyžáku v sedmé třídě, jsem při startu zahlédla jen rozmazanou šmouhu jeho siluety, která v zápětí zmizela 3km daleko ode mě. Celou cestu jsem pak zpocená, nacpaná ve snowboardovém, na běžky naprosto nevhodném oděvu, polykala hořký knedlík bezmoci a snažila se nerozbrečet :D

Ale jsem prostě nepoučitelná, takže jsem se opět nechala chytit do léčky jeho falešné laskavosti a šli jsme spolu běhat do lesa – když jsme ale vyběhli a já asi po 200 metrech skoro nemohla popadnout dech, v Jakubově tváři naskočil mód nevěřícnosti, jak je možný, že někdo nemůže  běžet po 200 metrech? V mé tváři byl naopak mód výčitky a pocit nepochopení, jak někdo nemůže věřit tomu, že někdo nemůže běžet po 200 metrech, když kurva sakra asi nejsem zvyklá na pohyb a do hajzlu asi potřebuju ze začátku nějaký přestávky, ne?! Naštěstí se nám podařilo své módy ukočírovat a našli jsme kompromis, ve kterém se našly malé prostoje mezi během. Výsledkem ale bylo, že od té doby jsme společně běhat nešli a zřejmě už nikdy nepůjdeme :D

*

Běhání nám sice společně moc nejde, ale jinak jsme si souzeni :D Všimněte si mé těžce fashion papírové čepičky na hlavě..jsem in?

Dalším stupněm šílenství mě obdařil den, kdy mi trenér poslal emailem jídelníček, který mám dodržovat. Samý cottage sýr a odtučněná šunka. V podstatě mi jeho složení, co se týká jídla, nedělalo problém, tmavé pečivo a ovoce místo sladkostí praktikuju od nepaměti, ale problémem pro mě bylo jíst každé cca 2 hodiny – začalo mi z toho už pak lehce hrabat, vlastně celé dny se točily jen kolem jídla. Přišlo mi to jako když dojím jeden chod, tak abych vzápětí zase pomalu začala jíst další. No a po dvou týdnech už se z jednotlivých pokrmů stal takový stereotyp, že ve mně samotný pohled na obal odtučněné šunky vzbuzoval chuť vzít žiletku a rozřezat na kusy šunku plus vše živé kolem (kromě mě samotné, samozřejmě). Ještě je nutné dodat, že jsem s touto super transformací začala zrovna když mi nastalo zkouškové období. Najednou nějak chyběla energie z té občasné cola coly a podobných věcí, takže ve výsledku jsem byla víceméně troska bez energie s propadlými tvářemi :D No hádáte správně, přestala jsem s tím, vymanila jsem se smrtce z náručí :D a od teď už spoléhám jen na svůj metabolismus a soudnost. Obdivuju všechny, co dokážou držet nějakou dietu..

Příště možná post na téma, jak mě Kuba vzal do ZOO :)) Tuto fotografii berte jako ochutnávku, aneb lama byla vyfocena před výběhem s lamami.

Tags:

 

» Comments (23)