01, Oct2009
Srostlič obočič , 13
Takže zase se po delší době hlásím. Ale vy mi to musíte odpustit, protože víte, že procházím složitým životním obdobím. :D Je ze mě vysokoškolák, zároveň už napůl pražák a poprvé v životě s někým zařizuju a sdílím domácnost.
K tomu prvnímu, tedy škole, bych řekla, že zatím je všechno úplně nejskvělejší (odhaduju, že tyto růžové brýle odložím někdy kolem 18. prosince, kdy nám začíná zkouškové :)). Vlastně to se mnou ohledně vejšky bylo takový komplikovanější – možná někdo nějaký útržky pochytil na tom smradlavym plurku, ale jinak jsem o tom prakticky nepsala, protože vlastně i pro mě do poslední chvíle bylo překvapení, na jakou školu nakonec nastoupím. Věci se měly asi takto: během oktávy na gymplu jsem vybírala vejšky a úplně se zamilovala do oboru Informačních studií na filozofické fakultě UK. Leč v cestě mi stály přijímací zkoušky, u kterých jsem si moc šancí nedávala, a tak jsem si jako pojistku nejvyšší nouze dala přihlášku na VŠE, kam jsem se dostala přes NSZ. Přijímačky na UK jsem nakonec celkem s přehledem udělala a když jsem se to 17. července dozvěděla, prožila jsem asi největší okamžik štěstí za celý svůj život, to jako kam se hrabe maturita :) Takže to vypadalo, že je jasno. Nicméně v hlavě mi pořád něco hlodalo a i ty předměty, které mě na UK měly čekat (např. rétorika, dějiny knihoven, ..) nenasvědčovaly tomu, že by mě studium naplňovalo. Takže ve finále jsem prostě na VŠE, šanci jít na UK jsem předevčírem zahodila žádostí o ukončení bakalářského studia a teď už budu jen doufat, že jsem se rozhodla správně :)
Doba je zlá
Jinak VŠ život mi zatím vyhovuje daleko víc než střední škola. Líbí se mi i ta anonymita, lidi se pořád měněj. Ale ti, které vídám trošku častěji jsou hrozně fajn. Asi nikoho nepřekvapí, že s mým postojem ke kamarádství s holkama (fakt se to nedá), se moje nejlepší kamarádka spolužačka na VŠE jmenuje Karel :D
Na život v Praze si pořád ještě zvykám. Zatím mi přijde, že devadesát procent dne trávím v metru :D ale už se mi daří ty šílené cesty nějak zvládat. Každopádně každý čtvrtek odpoledne, kdy se po celém dnu ve škole a našem hlavním městě, ocitnu uprostřed lesů, zahrad, čerstvého vzduchu a nádherného podzimu naší vesničky, je to pro mě jako bych se najednou ocitla v úplně jiném světě. A sakra si to užívám.
Byt už je taky snad completed, ještě nám zbývají přidělat police, k čemuž se nějak nikdo nemá, protože to znamená vrtání do zdi a bordel na našem krásném novém koberečku :)) Myslím, že se nám to zařizování povedlo .. všechno jsme si dělali sami, až na občasnou pomoc rodičů, která se týkala transportu věcí, jako např. štafle, konzole na záclony, lednice, mikrovlnka atd z Mníšku do Prahy (30km)..to bychom asi sami nezvládli – takže děkujeme mým rodičům a Kubovým rodičům, protože bez nich a jejich Hummeru bychom si o koberci a nábytku mohli nechat zdát :)
Jedna z příjemnějších fází – montování nábytku, aneb muž se vzteká.
Takže nějak od konce srpna jsme tam makali a trávili tam každou volnou chvíli, kterou jsme měli. Nejhorší fáze byla asi malování, v beta začátcích ještě bez štaflí, tudíž balanc na kolečkovém křesle, kterému při každém pohybu upadávalo jedno z koleček, což se velice hodí hlavně při malování stropu :D Všechno jsme si tam takhle strašně oddřeli, že si teď každý týhle věci hrozně vážíme .. takže byteček opečováváme a udržujeme v extrémně uklizeném stavu.
Horor jménem fialová barva, která odmítá krýt.
Jinak posledni tři týdny byly společně s tím vším štěstím tak nějak ve znamení slz a příšerných vzpomínek. Po jednom příjezdu z Prahy, mě čekalo něco opravdu bolestivého. Následovaly dny a týdny plné prázdnoty. Už je to lepší, ale pořád to ve mně je a já si zakazuju tenhle šuplík ve svých vzpomínkách otvírat. A vlastně o tom ani nechci psát, protože se to akorát vrací. A nechci to teď ani smazat, protože bych zas musela vyscrollovat nahoru a nechci si ten odstavec po sobě přečíst. Děkuju Kubovi za podporu v tom období.
Takže to tak v kostce, kde jsem se ten měsíc zas poflakovala :)
