13, Mar2010
Čokoládovej párek , 43
Chápu to dobře, viď, že když jsem nedávno psala o Vánocích, tak mi asi teď nedovolíte psát shrnutí roku 2009. To je nemilé. Tak aspoň teda napíšu, že jsem byla na horách, kde jsme s mužem infantilně chtěli vyzkoušet sáňkařskou dráhu. Když jsme ve stanovenou hodinu odjezdu sáňkařského autobusu stáli na místě, jediní svého věku, obklopeni asi miliardou dětí do čtyř let, pocit trapnosti mě zachvacoval každou nanosekundu. Mé návrhy vymáhat zpět peníze a zmizet však přijaty nebyly, takže jsme za čtvrt hodiny už nasedali na sáně. Na prvotní rovince, kdy jsem se musela několikrát odstrčit, protože to nejelo, jsem se uklidňovala tím, že za chvíli vjedu támhlénc do toho lesa a už nikdo neuvidí, že ve svých 20 letech využívám služeb zábavy pro předškolní děti. Jenže v lese přišel zlom. Sáně se nekontrolovatelně řítily kosmickou rychlostí, zmrzlý sníh mi šlehal přímo do očí a tváří takovým způsobem, že v laboratoři Vichy by mi řekli, že z toho se moje pokožka už nikdy nevzpamatuje. Vůbec nestíhám kontrolovat směr jízdy, najednou vletím do asi metrové jámy, já a hlavně moje kostrč následně padáme z výšky zpět na kovové sáně, aby se tento proces zopakoval ještě tak minimálně 350x. Slyším varovný křik – zezadu se na mě řítí sněhem úplně oslepený můj přítel, který nemilosrdně oznamuje ,,Že do mě prostě vrazí, promiň.” Po mém hysterickém ujištění, že jestli tak udělá ,,Tak tě zabiju.”, situaci nakonec zvládl a řítíme se dál. Na konci první části na chvíli vysedneme ze saní, abychom pak byli svědky toho, jak asi 30letý muž srazí na svých saních asi 5leté dítě, které se rozbrečí takovým stylem, že muselo mít přinejmenším amputované obě nohy. V druhé části nás čekal vyšší level typu všechno co jsem předtím jmenovala PLUS stromy, ještě vyšší rychlost a pod naší (neohraničenou a neoplocenou) dráhou asi kilometrový sráz dolů. Přežili jsme a cestou zpátky do chaty jsme nechápali, jak na tohle někdo může pustit své malé dítě. Ale byla to nakonec fakt sranda a doporučuju!
Takový jsme tam měli kýčový počasí *
Vzpomínáte si na post o mých podpatkových kozačkách? Ne? Píši si vaše jméno na hatelist. Nalistujte si ho a přečtěte. Pak se vraťte a pokračujte ve čtení tohoto článku. Boty opět nezklamaly. Vydala jsem se s nimi do školy, abych aspoň jednou v životě nevypadala jako Zilvar z Chudobince, ale bohužel mi nedošlo, že se to moc neslučuje s tím, že si ten den chci nakoupit (tedy i odnést) všechny (stokilové) učebnice. To jsem ale samozřejmě zjistila až poté. Měl mě čekat celkem hezký den – oběd s Markýtkou, dostaveníčko s Pavlem, nákupy na Andělu a pak kino s mým Džejkobem. V botách mě přes den nohy celkem pobolívaly, ale statečně jsem na podpatkách donesla i tác s jídlem v neporušeném stavu. Větší problémy nastaly po vyzvednutí těch knih.. po 20 minutách neskutečná bolest celých chodidel, nepovšimla jsem si lehce zkroucené ponožky. Po 30 minutách jsem už fakt nemohla skoro jít, při východu ze školy jsem brzdila proudící dav a nakonec jsem z něj musela úplně vystoupit a jako pochybná existence se opřít o barák. Po chvíli jsme se odhodlala znovu vykročit, ale v tu chvíli se s nohou něco stalo – nevím přesně co, ale abych vám to přiblížila, tak si představte pletací jehlici a nohu a teď tou jehlicí nohu proražte skrz naskrz. Tak. Něco mi říkalo, že jít po Praze v ponožkách asi nebude to nejlepší a zároveň se mi nechtělo vzdát se zbytku dne. Dobelhala jsem se teda k tramvaji a nechala se vysadit na Andělu. Nikdy by mě nenapadlo, jak mi může cesta od zastávky do dveří Tesca (asi 30 metrů?) přijít tak předlouhá a bolestivá. Nějakým způsobem jsem došla až do New Yorkeru (!!), kde jsem zakoupila nejlevnější boty co měli. Na chodbě na těch křeslech, jak tam vždycky sedávaj smažky a bezďáci, jsem se vedle jednoho takovýho sexy exempláře uvelebila a potupně se přezula. V té chvíli vysvitlo slunce, ptáci se rozezpívali a světem se linuly medové tóny Ivana Hlase. Vše se vrátilo k normálu a já kozačky s nelibostí nasoukala do batohu..a…už si je asi nikdy nevezmu.
Musím vám jednu z učebnic ukázat :D Zaprvé barva..a všimněte si prosím toho hadího povrchu! (jsem ráda že to není leopard)
A zbytek teda fotky.. jak vysvitlo slunce (a jak se pak vysvětlilo že to byl jen fake náznak jara, protože pak zas napadlo to bílý zlo).. dostala jsem neovladatelnou chuť koupit si něco barevnýho, jarního. Dopadlo to samozřejmě tak, že mám bílou košili a černej svetr. Obě košile i svetr jsou ze Zary, která mě zas po dlouhé době něčim potěšila.
Grandma style
A ještě fotky z bytu – konečně máme police!! Speciální dík patří tatínkovi a Kubovi * Ještě musím vymyslet, co dát do toho rámečku, protože muž s oblibou kazí všechny společné fotky :D
