18, Nov2008
Supergirls don’t cry , 10
.. takže zřejmě supergirl nebudu. Včerejší noc mě zas jen utvrdila v tom, že jsem psychopat. Připadá mi, že nikam nepatřím, že je tak nějak všechno divný a nejistý. Nedokážu si vysvětlit ty stavy co mívám, když mi hlavou blýskaj vzpomínky na všechno co bylo a já to nedokážu zastavit. Když zavřu oči, promítá se tam celej můj život a když je pak otevřu, přes slzy prakticky nevidím. A na otázku ,,Proč pláčeš?” neumím najít odpověď. Asi je toho na mě už moc. Proto pak po celym dnu učení skončím u televize u nějaký sračky typu Hledá se táta a nehnutě zírám. Myslím že to byla máma, kdo jednou prohodil, že nechápe proč se na to dívám, když podle všeho jinak v celku vykazuju známky inteligence. Odpověděla jsem, že v tom to asi bude – potřebuju vypnout u něčeho naprosto bezduchýho, co po mozku nebude chtít další aktivitu.
Tak už máme datum. Máme dokonce i druhý datum, do kterého se musíme přihlásit k ústní maturitní zkoušce. Tři řádky jsem vyplnila bez mrknutí oka, tiku v ruce a bez ka?ky. Čtvrtý řádek je sice taky vyplněný, ale přibližně každou půl hodinu mám chuť to úplně změnit. Nesnášim tuhle jednu z mnoha svých špatných vlastností.. absenci sebedůvěry. Ve snech vidím, jak vyučujícímu jdu oznámit, že hodlám maturovat z jeho předmětu a vyslechnu si větu: ,,Tak to je dobrej vtip. Ty? Haha.” No prostě myslim, že ten přihlašovací papír budu u sebe sušit do posledního možnýho dne a určitě se do tý doby zbláznim. Dokonce mám i kopii s ještě nevyplněným čtvrtým řádkem, takže to bude ještě zábavička, až mě popadnou nějaký psychopatický stavy že to prostě nemůžu dát a nakonec se zapíšu na Základy společenských věd a bude všechno v háji.
No tak snad z jiného soudku ne? Prožila jsem úžasnou sobotu s mámou. Kolem poledne jsme vyrazily do Prahy, chodily po obchodech a poobědvaly u Mc’s. Možná se to nejeví jako něco spešl, ale přesně něco takovýho jsem potřebovala. Na nic nemyslet, jenom prostě být s ní a prožít báječnej den. Miluju ten fakt, že se spolu dokážem zasmát snad všemu. Předešlej den byl taky zajímavej.. večer jsme si povídaly a bylo mi vysvětleno proč se s tátou už pár dní nebavěj. Dejchlo to na mě hrozně nepříjemnou náladu, která trvala prakticky až do neděle. Instituci manželství fakt nerozumim a nemyslim si, že jí někdy v budoucnu porozumím. V tu sobotu jsme zakoupily šaty na ples číslo jedna, samozřejmě se úplně minuly s původní představou – tedy dlouhé až tam kam oko dohlédne, aby nebylo vidět mých chatrných noh snažících se o tanec. Realita: mám malé černé, nevejdou se mi do nich prsa, nohy jsou odhaleny ke kolenům, z nohou vedou asi 10000 cm boty na jehlovém podpatku. Zemřu. Čeká mě trénink. Běh na dlouhou trať.
Kristýno, a nepřeháníš to už trochu?!?! Tedy slova fyzikáře, když mi Blondýna při hodině nadšeně líčila story, jak jí volala opilá babička. Já s nim souhlasim, prostě nezná meze. A to z ní mohla bejt taková nadějná fyzikářka. V oktávě docela alarmující nekáze? při vyučování!
Díky za vyslechnutí, už je mi líp.
Lucie a Pavel prodakšn. Za prostory děkujeme Café Velbloud.
Aneb: ,,Svědí mě prso, už sem ti to řikal. Škráb škráb.”
