07, Feb2011
Everybody knows, but nobody really knows. , 25
ÚCHYL.. si řadí knihy v polici podle barvy jejich obalu. Úchyl je schopný porovnávat dva téměř identické odstíny a nakonec je několikrát po sobě nejistě prohodit. Úchyl nesnese dekorace, vytvářející zdání chaosu a nesymetrie. Úchyl svým způsobem nemůže dýchat, pokud je obklopen příliš mnoha věcmi. Proto se úchylovi periodicky stává, že nadšeně v oddělení dekorací nakoupí několik věcí, které ,,shání už roky a konečně je objevil ve správné barvě, nepřeplácanosti a velikosti”, doma je radostně okamžitě rozmístí po pokoji, přičemž už hodinu poté, co neustále kontrolně posuzoval správnost jejich umístění a kompatibilitu s okolními věcmi, ví, že narušily pracně dosahovanou jednoduchost a že je pravděpodobně schová do skříně, protože kdykoliv po nich střihne svým třetím okem, vždycky mu v hlavě naskočí věta ,,všechno dává smysl, až na tu novou věc”. Úchyl musí přestat kumulovat nepotřebné.
Úchyl zažil jeden z nejhorších měsíců svého studentského života. Byl to tak strašný měsíc, že i přestože pravidelní čtenáři vědí, že úchyl trpí jistou zvrácenou patologickou láskou ke všemu, co se týká školy, měl úchyl několikrát chuť se na všechno vykašlat, skončit a jít si hledat zaměstnání. Úchyl si naplánoval, jak se na horách svědomitě naučí na nadcházející zkoušku. Měl vytištěné materiály, vytvořil si učební plán a hned první den si začal dělat výpisky z knihy a byl si jistý, že všechno stihne. Úchyl ale nepočítal s tím, že jeho osud má (jako vždy) jiné plány, takže byl úchyl druhý den obdařen nejpekelnější chřipkou, kterou za poslední dva roky pamatuje. Mezi horečkami se sice snažil nalistovat nějakou tu stránku s čekající látkou, ovšem při čtení vnímal cca každé třetí slovo a věty nedávaly nějaký závratný smysl. Nebyl by to úchyl, kdyby takto krásně nepotěšil svého ustaraného rodiče, který za umírajícího úchyla (který se na horách postavil na svah jen první zmiňovaný den), musel platit ubytování a dokonce i 5denní permici, kterou si úchyl samozřejmě stačil první den aktivovat a následně muset odjet o den dřív, než bylo plánováno – mít úchyla za dceru se tedy skutečně vyplatí.
Zbytek zkouškového se nesl ve znamení doznívající nemoci (úchyl z nevysvětlitelných důvodů chrchlá ještě měsíc poté) a dalších učebních hrůz. Jednou úchyl jel do školy, pouze v roli opory při zkoušce, sám tedy neměl důvod ke stresu. Ovšem začínající extrémní level šílenství, do kterého úchyl stačil za několik týdnů zkouškového pokročit, zřejmě způsobil, že pouhý vstup do budovy školy v něm vyvolal neuvěřitelný příliv nervozity. Úchyl tedy seděl na chodbě, byl sice zkouškově nedotknutelný ale i přesto byl nervóznější než všichni čekající na zkoušku dohromady. Pokud by některý ze čtenářů měl jakoukoliv teorii, která byl úchylovy nesmyslné stavy úzkosti vysvětlovala, nechť ji okamžitě napíše do komentářů.
Já, nejlepší dárek k svátku ever (náhrdelník) a mé domácí pracovní prostředí, které mě ve svých různých obměnách obklopovalo téměř měsíc v kuse
Jiného dne se úchyl opět dostavil do školy, tentokrát skutečně psát test. Test, o kterém kolovala spousta legend – test, který je údajně opravován podle aktuální nálady opravovatele, test, v němž pokud nemáte slovo od slova věty ze skript, máte nula bodů .. zkrátka úchyl s každou další pověstí notně bledl v obličeji a hodinu před testem se snažil zachovat klid a zahřívat mrtvolně ledové ruce, které mu paní nervozita vždy nadělí. Naproti úchylovi se usadila sympatická dvojice, jejíž členové se dali do hovoru. Úchyl obyčejně nemá ve zvyku odposlouchávat ostatní, ale během chvíle vypozoroval, že tato dvojice míří na stejný test. Oba dělají předmět podruhé a padaly mezi nimi věty jako například ,,No, jsem tam měla všechno u toho napsaný a prostě mi to škrtnul a nula!! Jsem se učila fakt hodně, u všeho jsem něco měla a pak mi dá 10 ze 40ti bodů?! Pak teda souhlasil, že mě přezkouší ústně – tam jsem šla nadrcená jako blázen!! A dusil mě tam hodinu a pak mi to stejně nedal!”
Úchyl se snažil skrývat své vytřeštěné oči a ruce mu samou zimou skoro odpadly. Jak se úchyl v tu chvíli cítil, nelze popsat slušnými slovy. Při testu úchyl samozřejmě zmatkoval, začal vypisovacími otázkami, slova ze skript mu z hlavy v tu chvíli někdo ukradl, i přesto, že ještě včera večer je plynule odříkával. Úchyl moc nestíhal a v početní části už musel jet na první dobrou. Zbylo mu asi 5 minut před skončením limitu, byl přesvědčen, že rozepisovací otázky nemohou díky jeho roztěkanosti dávat žádný logický smysl a tak se bál, si je po sobě přečíst. Výsledkem tedy byla deziluze, úchyl se modlil aby splnil povinné minimum. Když mu za týden přišly výsledky, úchylovi došlo, že pověsti zřejmě byly dílem těch neprávem ublížených. A tak si z toho vzal ponaučení – úchyle, příště se na ostatní vykašli.
Fresh start do každého nového učebního dne a cosy vanilla evenings opět se školou v patách.
A tak dny plynuly a úchylovi začalo připadat vše, co viděl na facebooku, plurku, blogu ostatních a občas i v reálném světě, víc než úchylné a proto nemohl samou úchylností psát. I dnes je mu z tohoto všeho notně nevolno, ale už se ve většině případů umí dívat s nadhledem. Berte tyto řádky, jako úchylův pokus postavit se opět falešnosti dnešního světa a jako součást boje začít zase psát své ironické články.
