27, Feb2012

I ate a butterfly , 14

První den školy proběhl docela v pohodě.. tradiční počáteční zapouzdření po introvertním zkouškovém období mi teda vždycky dá zabrat.. ale snad se to bude postupně lepšit. Po odpoledním vymanění se ze dvěří školy mě do obličeje uhodilo krásné teplé jarní počasí.. a tak jsem si začala říkat, že se možná opravdu blýská na lepší časy.

Na náměstí Rapu jsem uviděla hlouček revizorů, který ve mě ale nevyvolává žaludeční potíže, protože jsem se svým čtvrtletním kuponem v suchu, takže si to šinu skrz ně a po tom co jsem chycena s úsměvem podávám Opencard a než ji muž zkontroluje, oddávám se nirváně a relaxaci. ,,Neplatný kupón.” říká muž. ,,COŽE?!” říkám já.. a vzápetí mi dochází, že jsem po zaplacení kuponu převodem zřejmě vynechala následnou dementní proceduru s validátorem.. muže to samozřejmě nezajímá a mě se zmocňuje odporný pocit nespravedlnosti světa. Abych situaci přiblížila – jsem jeden z těch lidí, kteří nenávidí porušování pravidel. To znamená, že nepřecházím ani metr krátký přechod, pokud na semaforu svítí červená. Nejedu ani zastávku na černo. Odnáším po sobě poslušně tácy ve fastfoodech. Nechodím (s jednou jedinou výjimkou :)) škemrat o body, pokud mi chybí do lepší známky – někde čára být musí .. atd. atd. Takže mě zachvátil pocit vyhoření a zlosti, který se postupně přehoupl v přemýšlení v širších souvislostech typu ,,Teď ani neudělám státnice a neobhájím bakalářku, najdu si manžela co mě bude mlátit a umřu sama.”

Večer to doma pokračovalo v podobném duchu:

Založení dvou děsivých složek .. ani počítač do nevydýchal

A vlastně jsem ještě zapomněla říct, že jsem si den před revizoří historkou koupila úžasné tričko. Samozřejmě to byla anabáze v kabince, kdy jsem si pokládala spoustu otázek, jako například jestli ho vůbec potřebuji a jestli ho budu nosit.. a po sto hodinách jsem se tedy konečně rozhodla si ho koupit, načež v průběhu dne, někde v černé díře mezi body ,,koupila jsem si tričko – šla na večeři – přišla domů” bylo ono tričko někde vytroušeno a zkrátka se po něm slehla zem. Prostě podobně skvělá investice jako pokuta od revizora, gratulujte mi!

Až jsem si začala říkat, že už by se pomalu zas mohlo stát i něco pozitivního a upínala se na neděli, kdy jsme si měli jet pro dalšího člena naší rodiny. Asi před dvěma týdny jsme absolvovali první návštěvu u ženy chovající britská koťátka. Ani před touto návštěvou jsme ještě neměli jasno v tom, jak se kotě bude jmenovat. Po této návštěvě bylo ale vše jasné – všechna ostatní koťátka si s námi nadšeně hrála a mazlila se.. jen ten náš visel na zácloně a cupoval ji, aby následně po odchycení mámě prodrápnul prst prakticky na kost :D. Měli jsme odjíždět s pocitem ,,srdíčka místo očí”, ale místo toho jsme se na sebe venku dívali docela vyděšeně a v autě jsme se shodli, že se nemůže jmenovat jinak než ,,Hajzl”. Toto jméno (samozřejmě ne v surové podobě, ale ve zkomoleninách typu Hajzlík) se doma, až děsivě rychle, docela ujalo.

Dnes jsme si tedy čokoládového brita přivezli domů a hned po tom, co vylezl z přepravky a začal roztomile prozkoumávat okolí, jsme všichni přepli do módu ,,zvracíme duhu”:

zdroj zvracení duhy: knowyourmeme.com

A rázem přejmenovali ,,Hajzla” na dočasného žoviálního ,,Miláčka” :D Tímto na vás apeluji – pokud by vás napadlo nějaké adekvátní jméno, neprodleně ho hlašte do komentářů!

Na závěr ještě pietní záležitost – s mým druhým já slavíme 15 let přátelství. Zní to strašně, já vím. Za uplynulý rok mi pomohla tak neskutečně moc s psychikou, že jí patří velký, patnáctiletý dík. Závěrem chci ještě říct, že ona je asi jediný člověk na světě, kterému když k Vánocům dáte zabalené embryo, ještě před tím, než ho rozbalí, nadšeně vykřikne ,,To je určitě embryo!!”

Tags:

 

» Comments (14)