28, Jul2007

Běžim jako o život , 0

Pomyslná hranice plnoletosti, tedy završení 18tého roku života se blíží mílovými kroky, a tak jsem dnes učinila další krok na schodech této cesty. Tudíž nasedla jsem do vozu a pokusila se jet. Po menších nezdarech se podařilo nastartovat a moje neschopnost šlápnout na plyn citlivě měla za následek lehce vytřeštěný pohled pěstouna, který dostal nevděčnou roli instruktora.

Inkriminovaná akce probíhala na menším parkovišti, které ale obsahovalo autobusovou zastávku a tak se po chvíli na této zastávce objevil muž s igelitkou, který mě neustále svým stáním a pohledy znervózňoval. Toto znervózňování ho asi neuspokojilo, tudíž se začal pohybovat kolíbavou chůzí po ose, 50 metrů dlouhé, která zasahovala do osy mé, nekonečné, protože díky mé neschopnosti kontrolovat vůz jsem každou chvíli mohla zcela nesmyslně a nepochopitelně vybočit. No muž to byl 100% velmi odvážný, ale také podlý. Po pár chcípnutích a zběsilém dupání na plyn (,,CITLIVĚ!!! BRZDIII!! UBER!!!”) se ozvalo třesoucím se pěstouním hlasem úlevné ,, tak zase zejtra jo?!”. Tak jsme zbalili vercajk a spolu s broukem v hlavě – ano, tohle prostě nikdy nemůžu za plnýho provozu zvládnout – jsme se vydali zpět k domovu.

Tomu všemu předcházel celkem milý začátek týdne, kdy mi přišly dvě vymodlené dobírky:

**

takže momentálně, zas po dlouhý době – stav happy*

 

» Comments

(Komentáře jsou pro tento post uzavřeny.)