09, Mar2014

Take it back to 2003 , 11

Někdy bych si hrozně přála nezačít den ještě v posteli s telefonem v ruce a neztratit tak klidně hodinu času. Nezacpat si hlavu hned na začátku dne informacema o životech ostatních lidí a nepouštět své přátelé skrze messenger k sobě do pokoje, když jsem ještě v pyžamu. Po samovolném probuzení mám odpočaté a nebolavé oči. To se po pár minutách koukání do displaye mění a po chvíli už jsem zralá na další kolo spánku.

Dřív jsem po probuzení posunutím jednoho tlačítka na hi-fi věži zapnula ranní show Evropy 2. Dneska spouštím Spotify nebo TuneIn a vybírám playlist nebo stanici, na kterou mám náladu. Přeskakuju tracky a ztrácím další minuty. Když jedu autobusem do školy, většinou si s někým vyměňuju další desítky zpráv skrze Messenger a už tolik nekoukám z okna za poslechu hudby jako dřív. Občas jsem dokonce překvapena stylem “To už jsme tady? Kam ten čas zmizel?”

Ve škole už každý týmový projekt začíná větou “Takže založíš tu FB skupinu jo?!” a odpadá klasické nahánění přes ICQ a nastavování stavu na “Invisible”, když nebyla nálada. Vzpomínám na rok 2009, kdy na týmovou schůzku ohledně programování přinesla moje spolužačka Lucka wireframe budoucí aplikace na novinách s nalepenými vlastnoručně nakreslenými okny aplikace. Jak jsme se tenkrát sešli v kavárně, debatovali a úkoly si rozdali tam. Vzpomněla jsem si na to i na první hodině Design Thinking v Paříži – vyučující je velice zapálená a notnou část bloku strávila snahou nás vtáhnout – buďte hraví a šílení, využijte svých odlišností. A příští týden se sejděte a brainstormujte. Když po skončení hodiny a odchodu vyučující většina týmu radostně zaplesala nad návrhem brainstormovat místo schůzky přes Google Drive, nejdřív jsem myslela, že to je vtip. Nebyl. Dafuq?!

Dneska už vás ve škole asi málokdo osloví a zeptá se na vaše telefonní číslo. Fáze vašeho svobodného rozhodnutí, zda člověka pustit blíž, nebo ho nechat stát před betonovými branami forever, už není relevantní. V dnešní době mu stačí vědět pouze to, že jste spolužáci, vaše jméno nebo jiný údaj, který o vás schraňují dostupné databáze všude možně a rovnou vám přijde žádost o přátelství. Octne se prostě rovnou tam, před vaším obličejem a rovnou disponuje informacemi o vás. Rovnou má možnost vám napsat, protože se tak prostě rozhodl. Ano ve většině případů to lichotí, snažím se jen navrhnout další odvrácenou (a zvrácenou) dimenzi celého aktu.

Čím dál častěji přemýšlím o tom jak by bylo fajn, vrátit se na jeden den do internetu roku 2003. Co bych asi našla? Plno iframů, grafických “hadů” táhnoucích se za myší, samozřejmě zakončených blikacím kurzorem. Písmo by na blozích v mé komunitě bylo co nejminiaturnější, design buď co nejtmavší s headerem v grunge stylu, nebo naopak úplně světlounké, zřejmě s anime prvky. Byly by tam ikonky s proklikem na ostatní blogy a archivy předchozích designů webu. Blogy by byly herezí proti SEO, protože nadpisy příspěvků by zřejmě obsahovaly spíše úryvek z oblíbeného songu (přiznávám, že to dělám dodnes :D), než hodnotná key words a to ještě v marquee tagu. Dost možná by se okamžitě po vstupu na stránku začal nějakej song taky přehrávat sám od sebe a nebo by tam byl RadioBlog. A taky co nejmenší fotka autora blogu, opatřená popiskem přímo ve fotce, pomocí bílého a černě obtaženého “pixel fontu”. Fotky by měly nějakej zbytečněj efekt, třeba přechod z černobílé do barvy po přejetí myší. Nikdo by tam nedával padesát svých fotek v jednom outfitu z padesáti úhlů, protože by věděl, že to nikdo s připojením tehdejší doby nenačte v rozumném čase. Dozvídala bych se víc o životech a ne jen o hmotných věcech. Neviděla bych naaranžované zakoupené produkty a vybavení domácnosti tak, jak by se samo v životě naaranžovat nemohlo, pokud člověk skutečně žije a pouze sterilně nepoposedává na bílé sedačce vedle pyramidy makronek a přesně seskládaných polštářků. Ba co víc! Lidi by si příspěvky navzájem komentovali a sdělovali v komentářích vlastní postoje a zážitky. A postojem vážně nemyslím “Jéé! Krásná sukně, zvu tě k sobě na giveaway!” Byl by to mess, ale svým způsobem krásnej.

Takže tady jsme – my co jsme pořád propojení, ale v 80 % elektronickou formou. My co na památky koukáme skrze display telefonu. My co se učíme z ipadů a počítačů a zapomínáme jak voní papír. My co s telefonem usínáme i vstáváme. My co se seznamujeme úplně jinak než před 5 lety. My co o sobě víme zbytečně moc. A přitom tak zoufale málo.


Léta páně 1903, (c) Chestra

Tags:

 

» Comments (11)

  1. ICQ a Invisible, nejlepší stav – stačí mít na FB vypnutý chat, což praktikuju nonstop :D

    svět se mění a my (někteří) ne…

    zánět dásní? :D památeční foto z RFP!!! díky *

    » reagovat

  2. hahahahaha :D

    ale pravda pravdoucí, nedávno jsme si s kesidou taky vzpomněly na layouty!

    » reagovat

  3. ámen:)

    » reagovat

  4. uplne mi az slzicka ukapla…do te chvile, kdy jsem spatrila to foto! :D <3 byly to hezke casy :)

    » reagovat

  5. UPLNE vidím tie layouty pred sebou :D :D

    » reagovat

  6. achjo:D

    » reagovat

  7. Zajímavé myšlenky, nevím čím to je, ale dnešní den je pro mě plný hlubokých myšlenek viz. méně mít, více žít :http://www.youtube.com/watch?v=cP-2WUG0Uw8

    mějte se všichni happy ;)

    » reagovat

  8. Krásně jsi to napsala, úplně na mě padla nostalgie! Nastavování stavu na “Invisible”, nejlepší věc! Na FB mám chat soustavně vyplej a píšu jen tomu, komu chci, kdy chci. :) Ale usínám i probouzím se s telefonem, je to prostě všechno tak jiný….

    » reagovat

  9. krásně napsané, člověku je z toho až smutno, kam to spěje a kde se to zastaví… :)

    » reagovat

  10. Nich existent06 Apr 2014 21:40

    Nechutne dokonala sonda do svedomi kazdyho z nas- nechutnejch stalkeru dnesni doby. Vsichni vedome ci nevedome stihame svy okoli. Chci pergamen a v dopisech si posilat vonavy kapesniky a kusy vlasu na dukaz lasky.
    Podme smazat vsechny messengery sveta

    » reagovat

  11. Proto mě poslední dobou čím dál častěji napadá, že začnu opět psát.. Dík!

    » reagovat

Say something!