09, Dec2012

O senzaboxu to nebude, ale.. , 39

.. dneska prostě něco napíšu. Zatímco jste tady četli převážně o malování obrazů a potahování nástěnek, dělo se toho v mém životě docela dost:

  1. Odpromovala jsem
  2. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby se to obešlo bez problému :) ve smluvenou hodinu jsme se všichni nahrnuli před aulu a měli jsme se pod dohledem studijní referentky najít v seznamu a u svého jména se podepsat. Fronta postupovala rychle, všichni spokojeně švitořili, přišla řada na mě a .. mé jméno samozřejmě nikde. Polk. Proč. Kontrola číslo dvě, zdržování fronty. Nic. Polk. Proč. Studený pot ve stylu “sebrali mi z nějakého důvodu nakonec ještě titul”. Z interního záchvatu paniky mě vytrhla až studijní referentka, která hbitě přelistovala dopředu a vítězoslavně praví: “Nojó, vždyť vy jste se ani najít nemohla, když jste tady mezi červenýma! Jó a jdete první, kolegyně vám dá instrukce.” Zmohla jsem se jen na výkřik malého haranta: “Ale já nechci jít první!!!” Referentka mi můj diss vrátila solidním rapem nazpět: “Neměla jste tak dobře studovat!”

    Těžko se popisuje ironie celé té situace, ale pro ilustraci: mezi spolužáky byste většího nerváka, než jsem já hledali marně. Možná, že ani v rámci celého světa byste ho nenašli. Takže je super, když je někdo takový vybrán, že půjde jako první :D Nicméně zvládla jsem to, dodnes však nazývám vzácnou “berli” bedlou a mé tiché “přísahám” jsem skoro neslyšela ani já sama :D

    Moje rodina byla jako vždy nejlepší – důrazné upozornění, které se neslo před ceremoniálem z reproduktorů, hlásající přísným hlasem “Neopouštějte svá místa”, můj táta prožil za divokého mávání směrem ke mně z místa určeného oficiálnímu fotografovi, které se nacházalo na opačné straně auly, než jeho místo :D Opět tak nasadil život pro svou dceru, podobně jako na jejím maturitním plese, kde se neohroženě popostrkoval s oficiálním kameramanem o nejlepší stanoviště :D

    Fotky už jste asi nějak viděli, ale tak aspoň tyhle:

  3. Splnilo se mi něco, po čem jsem hodně toužila
  4. Prošla jsem dvěma pohovory a získala vysněnou stáž. Ještě o tom nechci moc psát, ale ve zkratce – dlouho jsem po ní toužila, až jsem se nedávno konečně odhodlala a začala podnikat kroky k jejímu získání. Dávala jsem si úplně minimální šance .. a nedávno najednou v telefonu zaznělo “Vybrali jsme vás na tu stáž, máte o ni stále zájem?”.. euforie :) Až se to nějak ustálí, snad napíšu víc.

  5. Oskar oslavil jeden rok
  6. Ty děti tak rychle rostou sakra! Jeden nenávistný pohled na mnou přichystanou oslavu :D :

  7. Odprezentovala jsem svoji bakalářskou práci před publikem
  8. A zkusila jsem si tak vést hodinovou přednášku. Zajímavá zkušenost, která mě celý semestr budila ze spaní a kvůli které jsem dokonce přečetla jakousi pochybnou knihu o tom, jak správně prezentovat :D Nicméně, svědomitě jsem se připravila, publikum jsem uplatila krabicí plnou laskomin a v publiku jsem samozřejmě měla strategicky rozmístěných pár skvělých podporovatelů, jako např. Lukáše, který již tradičně, v začátku mé prezentace, na mě otočil svůj ipad s nápisem tuším “Jeď, kotě!” :D Na výše zmíněné bombony jsem si dokonce vyrobila vlastní etikety, které zabraly triliony hodin vystřihování, avšak Lou mi pomohla :D

  9. Pracovala jsem na výzvě “začít mít ráda podzim”
  10. Miluju léto a proto na mě vždycky koncem prázdnin padají takové divné nálady, zatímco ostatní spokojeně hopsají v listí a vítají podzim. Nemám ráda chladné večery, klepání kosy na tramvajových zastávkách, brzkou tmu, halení se do hábitů, dlouhé školní večery a šeď měst.. v poslední měsících ale přicházím na to, že když k něčemu od začátku přistupujete negativně, negativní to většinou opravdu ve finále bude. Takže letos? Letos budou podzim i zima super!
    Takže jsem v rámci podzimní sebereflexe vytvořila další obraz :)

    Pokud mě čtete, tak víte, že jsem v srpnu navštívila koncert Sum 41, kde jsem ukořistila trsátko. Jenomže co s tímto posvátným kouskem plastu dál? Původně měl jít do scrapbooku, ale nakonec to dopadlo takhle:

    Aby bylo jasno, vždycky jsem nenáviděla tyhle počiny typu “nabarvíme list a obtiskneme ho na čtvrtku”.. bojím se co se to se mnou děje.. ale až tu jednou budu voskovkama barvit papír, přejíždět ho černou barvou a kreslit do něj hřebíkem domeček, prosím upozorněte mě, děkuji.

    Za všechno může tenhle keř, který máme na zahradě – záhadně se zbarvil ze zelené na úžasnou růžovou a úplně magicky mě přitahuje. Tudíž jsem ho orvala, listy nascanovala a můžete je vidět jak tady na blogu nahoře v podzimním streetsoulshit logu, velmi obsáhlé stránce o mně, tak na výše zmíněném obraze :)

  11. Škola?
  12. Hrůza, děs – moje školní morálka na tom byla a je hodně bídně. 4 měsíce jsem nebyla zvyklá, že po mě někdo něco chce, odmítala jsem přemýšlet nad čímkoliv náročnějším než jakou barvou si nalakovat nehty, takže s prvními dny školy jsem se tentokrát prala více než kdy jindy. Mám tendence zatahovat hodiny na kterých bych být měla a podobně. Tohle se musí změnit.. ve 12. týdnu školy skvělé předsevzetí :D.

    Nicméně – zkouším na sebe politiku cukru – nakoupit si takové školní potřeby, které mi den ve škole zpříjemní natolik, že tam budu chtít vydržet celý den! Haha, doufám že si ukazujete prstem na monitor a říkáte si “naivní naivní naivní!!”

    Prvním počinem jsou tyhle supercute mini zvýrazňovače. Vysoce kompatibilní s mým supercute mini penálem :D Stály snad 5 Kč! Od té doby co je mám už vůbec nechápu, proč jsem celé roky tahala ta obří balení, když za školní den v průměru napíšu tak tři nadpisy a čtyři věci zvýrazním :))


    Lepícími páskami se vzorem odděluji v rámci předmětů v pořadači zápisky ze cvičení a z přednášek


    5s v praxi :DD

No a tím se s vámi pro dnešek rozloučím a půjdu vymýšlet, čím se odměním za stres poslední doby.. že by konečně došlo na vysněný smartcover? :)

Tags:

 

» Comments (39)