Warning: session_start(): open(/DISK2/TMP/sessions/sess_9cm2gniqh6i6fft295krce4mc6, O_RDWR) failed: No such file or directory (2) in /DISK2/WWW/street-soul.net/www/natural/wp-content/plugins/wordpress-automatic-upgrade/wordpress-automatic-upgrade.php on line 92 STREET SOUL SHIT » cesty

27, Jan2008

Tak to bychom měli.. , 13

Myslím si, že jednou za čas má každý bloger právo napsat něco, co většina lidí nepochopí. Něco třeba pro radost, dát najevo emoce, prostě psát a nic neřešit. Takže tolik k předchozímu spotu :) Pokud jste procházeli moje archivy, možná jste si všimli, že já i moje psaní jsme prošli určitým vývojem. Líbily se mi časy, někdy kolem let 2004/2005, kdy jsem psala víc osobně. V podstatě jste věděli všechno co se v mém životě děje, moje názory, snad jsem se i snažila nad věcma víc hloubat. Pak přišel “zlom” a v podstatě se už dozvídáte jen střípky z každodenního života.. co zažívám s Blondýnou, sem tam nějaká fotka.. . Často nad tím přemýšlím, jestli je to škoda, nebo to tak má být. Já v podstatě nemám na výběr. Tohle moje virtuální “něco” už zdaleka nečtou jen náhodní netový návštěvníci, ale i lidi, které potkávám denodenně. Už snad u každého z blogerů, který sleduju už pěknou řádku let..ať už jde o Hughhha nebo Chestru.. jsem četla něco podobnýho. Prostě stará dobrá anonymita.. :)

Na horách to bylo fajn. Po dlouhý době nás po vydrápání se na hřeben čekal sníh, což byla narozdíl od předchozích let, kdy se nám každoročně naskýtal pohled na vydřený plotny, velmi příjemná změna. Pobyt byl zahájen výhružnou sms z Buků, pro nahlédnutí vám část odcituji: ,,Jestli ses nekde v Peci pod Snezkou a neozvala ses mi, tak koncis!” Po přečení mi přejel mráz po zádech a chvíli sem slyšela jen svůj těžký dech a cítila jak se mé čelo orosilo potem. Dokonce mě to vyvedlo z míry natolik, že sem musela sama sebe ubezpečit, že sem opravdu v Jeseníkách a má kariéra tudíž není v ohrožení ale stačil jediný pohled na hotelovou kartu ,,Vítejte v Jeseníkách” a spadl mi kámen ze srdce. Takhle úlevnej pocit snad ani nejde popsat. Mimo tento hrozný zážitek sem se taky dozvěděla, že jen co jsem na chvíli vytáhla paty, Hughhh toho okamžitě využil a začal šířit fámy že sem v Himalájích. Prostě oba čekejte nečekanou, bolestivou pomstu!

Všechno proběhlo v pohodě, akorát jednou jsem srazila lyžaře a ještě jsem mu vynadala. Vskutku groteskní situace. Ale mohl si za to sám. To sem si jednou takhle svištěla dolů, v tranzu, The Prodigy – Voodoo people.. a najednou, asi 40 cm přede mě zničeho nic změní směr tenhle idiot a zapíchne to přesně když se na něj řítim. Už nešlo udělat nic. Po tom co sme oba sčekovali že sme víceméně živí, se ve mě nahormadil vztek a roztřeseným pubertálně přeskakovacím a rádoby striktním hlasem jsem ho seřvala ve stylu: ,,Jé to normááální zástavit se uprostřed stvahůůů ?!?!”. A ještě rádoběji drsněji sem odsvištěla pryč. A má to. Ha! Prostě si dávejte extrémní pozor na lyžaře s rádobyvtipnýma infantilníma baťůžkama a čepicema ve tvaru čertovskejch rohů.

Jinak taky nesnáším děti ještě víc než kdykoliv předtím a tak mi velmi zaimponovalo, když to při pohledu na bandu řvoucích parchantů nevydržela jedna účastnice naší skvadry a zjednala pořádek větou: ,,Buďte sticha nebo vám useknu hlavičky!” Hrozně mě to inspirovalo, musim si to někam zaznamenat jako další z tipů jak vychovávat potencionálního potomka.

Někoho také napadlo konečně zapnout u nás v hotelu wifi a tak sem večery většinou trávila přípíchlá k netu v salónku restaurace. Bohužel sem ho sdílela s další rodinou která tam pravidelně v mé přítomnosti večeřela .. byl to otec, takovej ten přehnaně aktivní otcovskej otec a chudinky dva malí oškliví chlapečkové. A když chlapečkové spapali večeři, otcovatej otec se z ničeho nic vydal směrem ke mně. Ztuhla mi okamžitě krev v žilách, když sem uvidela jeho přehazovačku uhlazenou gelem. Byl stále blíž a blíž. Hlasité ,,polk”.. Nahybá se ke mně..vytřeštím oči.. naštěstí se ale jeho slizká osobnost nahla druhým směrem a otevřel miniaturní šuplíček pod zrcadlem, asi 4 cm od mého stehna. Šokovaně sem ho pozorovala, uviděl v zrcadle můj výraz a hbitě se otočil zpět ke mně, svírajíc ve své pařátě balíček čokolády ,,Dá si slečna taky šokoládišku?!” .. dala sem obě patra svého chřtánu zpět k sobě, nasadila nepřijemný obličej a odvětila (zpruzelé) ,,Ne.” .. načež sem měla v hlavě už jen vidinu co nejrychlejšího úprku někam hodně daleko. Chlap s čokoládičkou, to se může stát fakt jenom mě.

Den před odjezdem jsem se také se starostí v hlase optali mého bývalého nevlastního strýce, který dělá náčelníka horské služby, kolik že letos už měli úrazů. Zklamaně odpověděl: ,,Jenom 5 :(” ..holt s prachama mizej emoce a lidskost.

Po přijezdu zpět do nižích nadmořských výšek mě Blondýna přivítala v buse větou: ,,Sem tě nepoznala”. Tady vidíte jak ty lidi hrozně rychle zapomínaj dokonce i na nejlepší lidi světa. Další překvapení mě čekalo o přestávce kdy jsem po ohledáni svačiny zjistila, že mi máma udělala Housku s kaviárem :D tak aspoň někdo si mě cení. Po vstupu do učebny fyziky sem už skoro tradičně pronesla větu ,,Je tu hroznej smrad!”, protože tam je vždycky vopravdu uplně mrtvolnej puch..vydejchanej vzduch..prostě ,,spocený zmoklý něco”.. no a někdo (buď Blondýna nebo Honza) mi na to odpověděl: ,,Je tu smrad, ale aspoň je tu teplo.” Tak vám nevim, jestli je to zrovna výhra.

No a taky v matice bereme stereometrii..a je to víc než depresivní. Obzvlášť když blondýna vedle vás zběsile kreslí řezy tělesama a všemu rozumí, zatímco vy se vůbec nechytáte. Když už konečně svitne naděje, že přecijenom přišel příklad který neví jak vyřešit, po dalších 5ti vteřinách vykřikne něco jako ,,No jasně!” a hned to má hotový. Taková nespravedlnost!

Tags:

 

» Comments (13)