26, Feb2014
Mean me , 4
Aby to nebylo pořád jen o pozitivních příspěvcích z Paříže (Eiffelovku, makronky a Louvre už popisoval tak trilion blogerů), dneska se zaměříme na negativní stránku věci.
Nemám ráda, jak francouzi vyslovují mé jméno
Jmenuju se Lucie, ale tak nějak mám pochopitelně radši, když mi lidi říkají Luci, nebo Lucko. Lucie mi říkala máma, když bylo něco hodně, ale hodně špatně (jako třeba nalezený hrnek s kakaem ve skříni po několika měsících, nebo podobně nalezená, pracně ukrytá, svačina). Lucie mi taky říkával matikář na gymplu a nemusím asi dodávat, že když vás matikář oslovuje jménem, asi to znamená, že máte buď jít k tabuli nebo konečně sklapnout.
Když jsem přijela do Paříže, smířila jsem se s tím, že se s Lucií budu muset, pro účely zjednodušení a snadnější integrace, na pár měsíců zase sžít. Doufala jsem, že uděláme takovej kompromis a zaokrouhlíme to na “Lucy”, jakože to prostě a jednoduše trochu necháme hezky neutrálně mimo Česko i Francii. Na předmět “mezinárodní správa lidských zdrojů” však máme Kazachstánskou vyučující, která ráda vyvolává. Nebudu vás dlouho napínat, netrvalo to dlouho a směrem ke mně se ozvalo rázné [:LYSY:]. Čekala jsem mnohé, ale na tohle jsem připravená nebyla. V hlavě mi okamžitě proběhl ulíznutý Ivan Hlas i lysý Michal David. V životě jsem toho prožila hodně, mimojiné i první a druhou třídu ZŠ, kde mi spolužačka s vadou řeči bodře a často říkala [:LUSKO:] …ale tohle je nové životní stádium, opravdu věc, kterou nevím jestli ustojím.
Suverénnost v kombinaci s neznalostí
To už tak nesouvisí přímo s Francouzi. Konkrétně bych se teď ráda zaměřila na svého španělského spolužáka, který již 4. týden školy trpí jakousi nemocí, která už prošla evolucí od syfilisu po lepru. Samozřejmě ve škole programujeme ve dvojicích (pořád nevím, jestli je to v rámci úsporných opatření – jeden počítač na dva lidi, nebo jestli je to didaktická hra na párové programování aplikovaná na, v drtivé většině, začátečníky, což značně omezuje její efektivitu) a můžete hádat koho jsem do páru schytala. Ve druhém týdnu jsem na začátku hodiny nesměle nadhodila, že doufám, že to od něj nechytím. Bylo mi však bryskně odpovězeno, že “není možné abych to chytla, protože jsem silná žena”. Spojení silná žena mě velmi zaujalo, vzhledem k tomu, že jsem malá drobná blondýnka a tak jsem požadovala doplňující informace pro podložení tohoto konstatování. “Proč jako jsem silná žena?” … “No protože jsi z České republiky.” … “Takže ty máš taky tu představu, že žijeme v malých chatičkách v horách a do Paříže jsem cestovala 30 dní a nocí na malém oslovi…”
Můj brazilský spolužák byl zase překvapen, že nepíšeme cyrilicí. S ním zase chodím na hodiny francouzštiny, kde po nás profesor chtěl, abychom představili svého spolužáka a zároveň do vyprávění zahrnuli malou lež, dle vlastního výběru, kterou ostatní musejí odhalit. Brazilec poté, co uvedl že jsem z České republiky řekl, že mám 9 sester a já jsem se vážně modlila, aby to někdo rychle dementoval. Nakonec do ticha, po pár bolestivých minutách, někdo vztyčil nesměle prst do vzduchu a, byť s otazníkem na konci věty, to řekl, takže naštěstí vše dobře dopadlo.
Jinak se klasicky obecné povědomí o ČR zakládá převážně na pivu (Plzeň, a tvrzení že “pivo je v ČR levější než voda”). V závěsu je naše zachmuřenost, o které jsem měla tu čest číst i v jedné case study při přípravě na jeden z kurzů – ve zkratce, když byl Máj zakoupen K-martem (1992) a po Češích se chtělo, aby se na zákazníky usmívali, řada z nich radši dala výpověď.
Aint easy bro
