30, May2014

Bonne tomate , 12

A tak jsme se s young adultem nějak shodli, že rok 2014 pro nás byl docela krejzy. Asi je trochu zvláštní dělat bilanci roku v květnu, ale vy víte, že já zřejmě zase do ledna nenapíšu a hlavně vážně je to maso už teď, bojím se, co ještě přijde, pokud to půjde tímhle tempem. Takže i kdybych napsala, tak by toho bylo tolik a zavánělo by to natolik bulvárně a neskutečně, že by to stejně nikdo nedočetl. Ale taky trochu cítím potřebu s vámi zase začít sdílet něco hlubšího.

V kostce lze říct, že mottem tohoto roku zatím je, že „I to nejstabilnější co si myslíš, že máš, ve skutečnosti vlastně ani tak moc nemáš. A né vždycky je to špatně.“

Leden samozřejmě začal docela trapně, protože se se mnou táhlo, to co začalo už léto předtím – problémy doma, mezi rodiči. 16. ledna mě čekal odlet na Erasmus, což jsem v posledních týdnech vážně už vnímala spíš jako vysvobození, než smutek a strach a z neznámého. Jednoduše už se tady .. tím tady myslím „doma“, nedalo žít.

In my book of lies I was the editor and the author.
I forged my signature.

Dny, týdny a měsíce plynuly, málem jsem umřela na otravu kachní paštikou. Jedla jsem ústřice a na hřbitově trávila poměrně dost času. Holky mě naučily milovat picnic. Nejlepší byl ten u Eiffelovky, na kterej nás pozvala neznámá žena za kasou. Nejoblíbenějším slovem, které se nám podařilo Argentinku Naty naučit, nakonec nebylo „jablko“, ale tradiční, starý dobrý „debil“. Toto slovo bylo vyřčeno často i v těch nejméně očekávaných chvílích.

Naučila jsem se uvařit špagety carbonara a během dvou týdnů jsme je s Natalií měly asi 17x, z toho jednou ve 3 ráno. Viděla jsem Submarine po tisícáté, Amelii podruhé a Alice in Wonderland poprvé.

Nothing was ever accomplished with tears.
(Young adult to shrnuje jako bullshit, ale mě to přijde docela trefné.)

Slyšela jsem tenhle song asi trilionkrát a vždycky mi dal trochu síly navíc. Přehodit brzo ze zimního kabátu do jarního mi přišlo jako plavat v bazénu a fakt se mi to líbilo. Cestu do školy jsem pěšky stíhala pořád rychleji a rychleji.

Never forget your dreams
Life is full of ups and downs, yeah
No matter how hard it seems
Never forget your dreams
Just take it day by day by day by day by day
Day by day by day by day by day by day by
Day by day by day by day by day by day by
Day by day by day by day by day by day by

 

Byla jsem jednou s holkama tančit v klubu někde v Latinské čtvrti a přišla se skvělou náladou po celém jednom pivu za 5€. Vyčteno mi to bylo asi do 10 minut po příchodu. Tolerance ve vztahu je skvělá věc.

Naty měla problémy, tak jsme šly pařit – ona si dala Jacka a já s Helčou horkou čokoládu. Řekla, že už s náma nikdy nikam nepůjde. O nějakou dobu později jsem měla problémy já a rozhodly jsme se jít pařit. Ráno jsme se probudily všechny na její posteli a zjistily, že jsme nikde nebyly.

Měla jsem strach ze školy a subjektivnějšího hodnocení, ale nakonec jsem všechno dala. Napsala jsem nejlepší test z Design Thinking, vyučující za mnou osobně přišla s touto novinou. Spadla mi brada, protože jsem věděla, že jsem se nechala se svým prototypem možná až příliš unést. Jako vždycky. Se vším.

Cestu z Buzenvalu přes Rue de Charonne k Bastille jsem s kratšími či delšími zastávkami absolvovala vážně hodněkrát. A pokaždé s jinými pocity. Pořád bych ráda vyzkoušela tu čínskou restauraci, která byla vždycky nacpaná k prasknutí.

Rozhoduji se pobyt mimo ČR cca o měsíc prodloužit. Mám přece ten tolerantní vztah.

Vzápětí mi přišla jednoho dne ráno SMS zpráva, že ten uber tolerantní vztah po 7 letech jaksi skončil. Pilda mi vždycky říká, že to nemůžu takhle říkat – vždyť to přece ani nebyla SMS zpráva, protože dotyčný to poslal chladnokrevně přes Whatsapp, takže za to vlastně ani neplatil. Elegance. Restart.

Měním svůj vytříbený franšsko-český těžce nabytý vkus za tepláky, tři svetry, Kossy a no-makeup style a potkávám Naty na Buzenvalu. Tak asi pivo a carbonary, viď. Říkám, že jo. Nakonec u ní spím a zůstávám i další den. Hodně epizod Orange is the new black. A taky hodně rádia Humor. Přála jsem si, aby všechno byl jen zlý sen.

Už brzo tě zase někdo bude chtít, neboj.

Pilda křísil nejgeniálnějším způsobem ze všech. Zkusil to rýmem v kombinaci s pranostikou „Květen…….. to je ale kretén.“ Po tom co jsem mu, samozřejmě aniž by o to žádal, popsala své pocity, pokračoval větami typu „Ježiš, to je nějaký depresivní tady.“ A během dne kontroloval situaci doufajícím „Kde jsi? V Seině?“

Taky máš někdy pocit, že někde někdo sedí, pozoruje svět a lidi a najednou si řekne „A tobě, tobě poseru celej posranej rok!“


No prosimtěěěě! Tak dííííííííííík za všechno nooo!

Rodiče křísili, co jim síly stačily, ale zatím už taky čekali na moment jak mi říct co se děje zase u nich. Mimo ten vztah zmíněný v začátku, praskla i hadička v koupelně, která za nepřítomnosti nás všech vytopila půl domu. Sbohem stropy a podlahy. Radostné noviny vrcholí v jejich konstatování: „Našli jsme takovej ten retrofotbal, víš, jak pinkáš míček panáčkama na pérkách. Tak jsme si uprostřed všeho zahráli.“ Poté mi přes Facetime ukazují, jak prší. Bohužel ne vně, ale naopak uvnitř domu.

Viděla jsem ulici pokrytou deštěm, ve vodě se odrážely stromy a bylo to jako chodit hlavou dolů. Koukala jsem po lidech v metru, objevila dokonalost kombinace piva a jahod, kterou nikdo nechápe.

Pršelo poslední týdny hodně, až jsme v ESCP uvízli v knihovně. A v knihovně byl prosklený strop a bylo to fajn. Stejně jako půl hodiny předem, když jsem kvůli dešti uvízla zase v podchodu naproti hřbitovu.

U Seiny jsem byla snad každý den. Potvrdilo se, že pohled na vodu léčí. Nějaký holky tam během několika mých návštěv vedle mě pouštěly Skrillexe a hulily trávu. Začala jsem si poznamenávat co se v jednotlivých dnech děje a ráda tím listuju.


Ahoj, kousek dál máme s kamarádama posezení, tak kdyby ses chtěla přidat..

Poslala jsem CV na pár míst, protože jsem se rozhodla, že volný léto je najednou to, co si moje hlava teď nesmí dovolit.

Nic není nemožný.

Jela jsem do Barcelony, vždycky jsem si to přála, chtěla bych o tom samostatně napsat víc. Škoda, že ty podmiňovací způsoby to vždycky už předem odsouděj k nezdaru.

Druhý den po příjezdu do Prahy jsem šla na pohovor a je to tam.  Tak jsem začala Skrillexe poslouchat i já.. střídám s Alexem Turnerem. Což si myslím, že je i takový krásný shrnutí mojí osobnosti. Bála jsem se, že bude všechno na hovno. Ale nějak není. Už si nepřeju, aby to byl jen zlý sen.

Takže co bych ráda, abyste si z dnešního článku odnesli: Život je jen iluze. Krásnej červen všem!

 

 

Tags:

 

» Comments (12)