26, Mar2014
Výlev: prezentace , 17
Prezentace nejsou rozhodně něčím, co bych si osobně užívala. Ano, občas je potřeba si přiznat, že pro něco jsme se prostě nenarodili a musíme na sobě pracovat, abychom tu nepřízeň osudu nedali tolik znát. Takže dobrý den, já jsem tichá a moc nemusím být středem pozornosti. Dobrý den, pokaždý si opakuju, jak budu mluvit nahlas a pokaždý to po prvním slovu zapomenu dělat. Dobrý den, i když jsem v pohodě a v tématu jako doma, stejně mi bude vibrovat hlas. I přesto mám dneska tu drzost hodnotit ostatní.
Zdroj: tumblr.com
Na začátku února mě v Paříži čekala moje první týmová prezentace. Den před ní už jsem si svou část nanečisto vyzkoušela cca bilionkrát a ráno jsem postávala před skříní a polemizovala o tom, jestli si na košili obléct ještě sako. Abych tam nebyla za balíka, žejo, abych reprezentovala na tý slavný grande-école. Zbytek mého týmu pak dorazil v podstatě v teplákách a většina jen četla slidy zády k publiku. Tak dobře no.
Dneska jsme zase měli jednu z těch super hodin, kdy vyučující zvolil taktiku “dnes budeme všichni trpět a pomalu umírat – celá hodina (tři hodiny čistého času) se bude skládat ze studentských prezentací”. Každej, kdo tohle udělá, je dle mýho trochu serial killer. Aspoň ve francouzskejch/exchange podmínkách. Takže pár postřehů:
- Já to tady vedu tady tudy jedu – já já já a nikdo jiný, jen já syndrom: Jeden kluk je z Indie, je vážně pěkněj a působí dojmem “pohodář”. Tenhle pohodář ale umí rychle změnit masky. Jeho týmový kolega při prezentaci něco vysvětloval a ano – bylo to nekonečný, nikdo tomu nerozuměl a všíchni jsme chtěli vyskočit z kůže. Když ale onen pohodář začal mít na něj řeči přímo při prezentaci a dávat oči v sloup, bylo to trochu moc.
- Já už mám po, po mně potopa syndrom: Je docela vtipný sledovat partičku 4 lidí v týmu – dva maj odprezentováno, jednoho to čeká a jeden právě prezentuje. Ty dva si svý vytrpěli, uff, máme to za sebou, teď už to tu klidně můžem zapálit a odejít – začnou si přímo při prezentaci předevšema šeptem povídat. Team spirit!
- Je to sračka, souhlasíme s váma syndrom: Aneb když prezentace nudí i samotné prezentující. Samozřejmě někdy je nám téma blízký plus minus stejně jako zkoumání původu trilobitů, ale věřím že i na trilobitovi se najde něco aspoň trochu pozitivního. No možná že ne, ale je potřeba se tak aspoň trochu tvářit a minimálně aspoň podplatit svý spoluprezentující aby při vašem speechi nezívali a neopírali se pod tíhou tý nudy o zeď.
- Kosmova kronika pptx verze syndrom: Dodnes to lidi dělaj. Fakt. Dodnes jsou schopný vzít odstavec o 8 řádcích a mrdnout ho na slajd. A pak ho celej slovo od slova přečtou. A během čtení se několikrát zaseknou, přečtou to rychle jako stroj bez emocí, aby to měli za sebou, protože sami cejtěj jakej je to pro všechny vojeb.
- Fashion show – čtvero ročních období syndrom: Aneb nekonzistence v oblečení. Lidi ve večerní robě mixlý s lidma co přišli rovnou z postele a nebo fotbalu.
- Tvý jméno je pod mojí úroveň syndrom: “takže tohle je za mojí část všechno a předávám slovo… ….. ….. klukovi co nevím jak se jmenuje hahahahah” Na táboře to bylo asi vtipný, na vejšce podle mě ne. A ano, taky mě nebavilo snažit se učit výslovnost jména svý spolužačky z Taiwanu, ale styl “hej ty poď prezentovat” vám na náladě nepřidá.
- Něco tady smrdí syndrom: Aneb když skončí někdo prezentaci svojí části a následuje divná proluka, kdy na sebe všichni zbylí členové koukaj a nikdo neví co má teď následovat.
- Nás se čas netýká syndrom: Když se řekně 15 minut prezentace maximálně, podle mě to znamená 15 minut prezentace maximálně. Ne 15,5 , 16, 20 ani 30 minut – prostě maximálně 15. Dodnes mě nepřestalo fascinovat, kolik lidí tuhle blbuvzdornou rovnost odmítá brát na vědomí. To není jen o tom, že profesor dá nějaký pravidla a snaží se, aby došlo na všechny a případně ještě na diskuzi. Tohle je i o tom, že publikum nemusí 40 minut poslouchat patolízalskej výlev jednoho mistra světa amoleta. Je to úmorný, odporný, onanie na veřejnosti, hnus. Kdybych byla král, nebo pan Burns v Simpsnech, tyhle lidi by při prezentaci stáli na otvoru do šachty a jakmile by tohle nastalo, zmáčkla bych tlačítko a tenhle člověk by spadnul do hladomorny a já bych suše řekla “NEXT!”.
- Věci co tam jsou, ale přeskočím je syndrom: Určitě aspoň jeden z vás byl svědkem situace kdy se v prezentaci objevil novej slajd a prezentující to komentoval následovně: “Jó.. tohleto jsem vlastně tak nějak shrnul před chvílí, takže to přeskočím” nebo “Jó tohleto, tím vás nebudu zatěžovat.” či “Jó tohle.. cotoje.. no popravdě nevím proč tady tohle je, to přeskočíme.” Jako posluchač mám vždycky z tohodle divnej pocit.. tají nám něco? Proč to tam dává?
- Věci co tam jsou, nepřeskočím je, ale ani vám k nim nic neřeknu syndrom: Slajd na vás hodí spršku tří odstavců textu, prezentující přečte nadpis slajdu a pak mlčí a vy máte číst. Dokonale to ještě zabije pokud po chvíli následuje od prezentujícího otázka: “Takže máte to ?! [vy pomalí dementi co na ně musím čekat?] Můžu teda pokračovat?! [obtěžujete mě čtením mých vlastních slidů]“
Takže jó, dneska som byl zlý. Ale ruku na srdce.. kolika z výše zmíněných bodů jste alespoň jednou na vlastní kůži byli svědky? Napište mi klidně i jen číslo do komentářů, jsem zvědavá :)
Si to vystihla najviac na svete. Zažila som si všetky.
» reagovat
Děkuju. Je to peklo :D
» reagovat
Takže říkáš, že nás pérujou ve škole dobře? Pro mě je taky jakýkoli předstoupení před dav stresující, ale.. no, snažíme se, žejo :) Ale zrovna nedávno říkal jeden boží vyučující, že podle nějakýho výzkumu, co proběhl v Americe, mají lidi víc strach z mluvení na veřejnosti než z vlastní smrti :D
S dobrýma sedmi body jsem se asi někdy setkala, ale naštěstí to není tak častý..
» reagovat
Určitě pérujou dobře. Fakt máme až německej přístup oproti chaosu tady :D Ten výzkum má docela trefnej závěr :D Naštěstí bych řekla, že to vážně je věc cviku.. ale najít tu sílu se tomu dobrovolně vystavovat je věc druhá :D
» reagovat
na vejsce jsem mel opacnej problem s casomirou ;D vzdycky jsem se snazil udelat prezentaci co nejkratsi a pak ji natahoval… ale je pravda ze na stupinku ten cas utika trochu rychleji nez normalne… s jmeny v tymu jsem nikdy problem nemel, ale napr. majitelka firmy v ktery pracuju dva a pul roku nezna moje prijmeni do ted ;D jinak trilobiti prezentaci bych chtel zazit…
» reagovat
To mas naprostou pravdu Kyzi :D Čas pak letí neskutečně rychle. A hroznej je ten pocit, když dosedneš zpátky do lavice a dojde ti, žes některý superdůležitý věci vůbec neřekl :D
» reagovat
Amen! :D
» reagovat
no jsem vdecna,ze aspon na ekonomce si na ty prezentace docela potrpjej,aspon to pak clovek ma jaks taks zazity…dneska na me hulakala,at zrychlim,prestoze jsem to mela naprosto casove vosefovany,kvuli skluzu mejch kolegyn prede mnou…to me certi brali,desnyy
» reagovat
Jó to znám! Nebo když se na tvou prezentaci vůbec nedostane díky natahování ostatních před tebou..tudíž si ten stres násobíš do dalšího týdne :D
» reagovat
Naprostej souhlas Luco, zažila jsem jistě dobrou půlku věcí, co jsi zmiňovala plus přidávám čerstvou zkušenost s podobným charakterem. A to z prostředí prezentace – ale výrobku, nebo služby – čili promo. Dnes jsem měla brigádu v Hradci králové, kde jsme seznamovali Optiky s novou kampaní firmy na brýlová skla a týpek, který byl se mnou v týmu byl opravdu třída :D
Ještě, že jsem měla zásobu žvýkaček, díky kterým jsem neumřela ani já ani klienti a ještě, že jsem připravenou kampaň měla alespoň párkrát přečtenou a pochopenou na rozdíl od kolegy. Takový člověk, který se ani neumí podívat zpříma do očí a podat ruku jinak než uhynulý úhoř dělá prosím v Agentuře na Promo se specializující a má za to měsíční plat! :D
» reagovat
Ano, klasický případ – někdo se na to vybodne a stejně má ty koule předstoupit a ukázat neschopnost..kdežto lidi, kteří jsou připraveni jsou často sužování stresem a nedostatkem sebevědomí :D Většinou vítězí typ první, ciz měsíční plat :D
» reagovat
Zažila jsem všechno. Ale co mi tu chybí a vždycky mě dostane (ano, ještě se mi nestalo, že by byl ve skupině někdo u koho by se to neobjevilo) zdroje: google. Někdy tam dokonce nějaký opravdový zdroj dají, ale stejně to zabijí následným “obrázky: google”. Je mi z toho smutno.
» reagovat
Chápu. Je to pro mě podobně bolestné jako citovaná wikipedie např. v akademických pracích :D Perlička tady z Francie je předmět, kde se materiály ke kurzu (prezentace) distribuované vyučující skládaly z 90% z wikipedie a to včetně uvedení odkazu :D
» reagovat
Bod c. 10 nesnasim u prednasejicich ve skole. Za uceni berou plat, tak by bylo slusne, aby venovali pul hodky denne prednasce, kterou maji pripravenou z min. roku a roku predtim a jeste predtim. Pokud uci jen par predmetu tydne, tak kde je problem?
» reagovat
Těžko říct, asi “nemám čas, tenhle semestr tu neaktualitu ještě prostě budou muset zkousnout” “tak letos taky” “…”
» reagovat
myslím, že největší syndrom školních prezentací je ten, že vlastně o nic nejde… a je to vlastně tak. jestli budou někdy ti, jejichž nešvary jsi tu kritizovala, dělat jednou prezentaci pro svoji firmu, a bude na ní záviset jejich zisk, určitě nepřijdou v teplákách a nebudou shazovat svého kolegu před lidma atd… jenže teď nejde fakt o nic, nebo snad má ta prezentace zásadní vliv na školní hodnocení? a ruku na srdce, i kdyby měla, kolik lidí bere vážně školu a kolik jich tam je jen kvůli tomu, aby si “prodloužili mládí” (což je blbost, ale oni tomu možná věřej)? tak si to tak neber a počkej si do praxe ;) teorii máš zmáklou, působíš zodpovědně a věřím, že i v praxi Ti prezentace dobře půjde :)
» reagovat
“O nic nejde” je zase jen o přístupu. Pokud se na to mám podívat ze svojí pozice, tak jde o to, jak člověk prezentuje sám sebe před spolužáky, vyučujícími, jak obstojí vůči dotazům atd. Asi je to má chyba, ale nedokážu tyhle aspekty úplně zanedbat a říct si “ty mi za to nezaplatíš tak to jebu”. Nemotivuje me hodnocení, ale nějaká jakoby osobní čestnost, chuť když už něco dělám – nedělat to napůl. Ale doufám spolu s tebou, že praxe mě příjemně překvapí :)
» reagovat