26, Mar2014

Výlev: prezentace , 9

Prezentace nejsou rozhodně něčím, co bych si osobně užívala. Ano, občas je potřeba si přiznat, že pro něco jsme se prostě nenarodili a musíme na sobě pracovat, abychom tu nepřízeň osudu nedali tolik znát. Takže dobrý den, já jsem tichá a moc nemusím být středem pozornosti. Dobrý den, pokaždý si opakuju, jak budu mluvit nahlas a pokaždý to po prvním slovu zapomenu dělat. Dobrý den, i když jsem v pohodě a v tématu jako doma, stejně mi bude vibrovat hlas. I přesto mám dneska tu drzost hodnotit ostatní.


Zdroj: tumblr.com

Na začátku února mě v Paříži čekala moje první týmová prezentace. Den před ní už jsem si svou část nanečisto vyzkoušela cca bilionkrát a ráno jsem postávala před skříní a polemizovala o tom, jestli si na košili obléct ještě sako. Abych tam nebyla za balíka, žejo, abych reprezentovala na tý slavný grande-école. Zbytek mého týmu pak dorazil v podstatě v teplákách a většina jen četla slidy zády k publiku. Tak dobře no.

Dneska jsme zase měli jednu z těch super hodin, kdy vyučující zvolil taktiku “dnes budeme všichni trpět a pomalu umírat – celá hodina (tři hodiny čistého času) se bude skládat ze studentských prezentací”. Každej, kdo tohle udělá, je dle mýho trochu serial killer. Aspoň ve francouzskejch/exchange podmínkách. Takže pár postřehů:

  1. Já to tady vedu tady tudy jedu – já já já a nikdo jiný, jen já syndrom: Jeden kluk je z Indie, je vážně pěkněj a působí dojmem “pohodář”. Tenhle pohodář ale umí rychle změnit masky. Jeho týmový kolega při prezentaci něco vysvětloval a ano – bylo to nekonečný, nikdo tomu nerozuměl a všíchni jsme chtěli vyskočit z kůže. Když ale onen pohodář začal mít na něj řeči přímo při prezentaci a dávat oči v sloup, bylo to trochu moc.
  2. Já už mám po, po mně potopa syndrom: Je docela vtipný sledovat partičku 4 lidí v týmu – dva maj odprezentováno, jednoho to čeká a jeden právě prezentuje. Ty dva si svý vytrpěli, uff, máme to za sebou, teď už to tu klidně můžem zapálit a odejít – začnou si přímo při prezentaci předevšema šeptem povídat. Team spirit!
  3. Je to sračka, souhlasíme s váma syndrom: Aneb když prezentace nudí i samotné prezentující. Samozřejmě někdy je nám téma blízký plus minus stejně jako zkoumání původu trilobitů, ale věřím že i na trilobitovi se najde něco aspoň trochu pozitivního. No možná že ne, ale je potřeba se tak aspoň trochu tvářit a minimálně aspoň podplatit svý spoluprezentující aby při vašem speechi nezívali a neopírali se pod tíhou tý nudy o zeď.
  4. Kosmova kronika pptx verze syndrom: Dodnes to lidi dělaj. Fakt. Dodnes jsou schopný vzít odstavec o 8 řádcích a mrdnout ho na slajd. A pak ho celej slovo od slova přečtou. A během čtení se několikrát zaseknou, přečtou to rychle jako stroj bez emocí, aby to měli za sebou, protože sami cejtěj jakej je to pro všechny vojeb.
  5. Fashion show – čtvero ročních období syndrom: Aneb nekonzistence v oblečení. Lidi ve večerní robě mixlý s lidma co přišli rovnou z postele a nebo fotbalu.
  6. Tvý jméno je pod mojí úroveň syndrom: “takže tohle je za mojí část všechno a předávám slovo…   …..  ….. klukovi co nevím jak se jmenuje hahahahah” Na táboře to bylo asi vtipný, na vejšce podle mě ne. A ano, taky mě nebavilo snažit se učit výslovnost jména svý spolužačky z Taiwanu, ale styl “hej ty poď prezentovat” vám na náladě nepřidá.
  7. Něco tady smrdí syndrom: Aneb když skončí někdo prezentaci svojí části a následuje divná proluka, kdy na sebe všichni zbylí členové koukaj a nikdo neví co má teď následovat.
  8. Nás se čas netýká syndrom: Když se řekně 15 minut prezentace maximálně, podle mě to znamená 15 minut prezentace maximálně. Ne 15,5 , 16, 20 ani 30 minut – prostě maximálně 15. Dodnes mě nepřestalo fascinovat, kolik lidí tuhle blbuvzdornou rovnost odmítá brát na vědomí. To není jen o tom, že profesor dá nějaký pravidla a snaží se, aby došlo na všechny a případně ještě na diskuzi. Tohle je i o tom, že publikum nemusí 40 minut poslouchat patolízalskej výlev jednoho mistra světa amoleta. Je to úmorný, odporný, onanie na veřejnosti, hnus. Kdybych byla král, nebo pan Burns v Simpsnech, tyhle lidi by při prezentaci stáli na otvoru do šachty a jakmile by tohle nastalo, zmáčkla bych tlačítko a tenhle člověk by spadnul do hladomorny a já bych suše řekla “NEXT!”.
  9. Věci co tam jsou, ale přeskočím je syndrom: Určitě aspoň jeden z vás byl svědkem situace kdy se v prezentaci objevil novej slajd a prezentující to komentoval následovně: “Jó.. tohleto jsem vlastně tak nějak shrnul před chvílí, takže to přeskočím” nebo “Jó tohleto, tím vás nebudu zatěžovat.” či “Jó tohle.. cotoje.. no popravdě nevím proč tady tohle je, to přeskočíme.” Jako posluchač mám vždycky z tohodle divnej pocit.. tají nám něco? Proč to tam dává?
  10. Věci co tam jsou, nepřeskočím je, ale ani vám k nim nic neřeknu syndrom: Slajd na vás hodí spršku tří odstavců textu, prezentující přečte nadpis slajdu a pak mlčí a vy máte číst. Dokonale to ještě zabije pokud po chvíli následuje od prezentujícího otázka: “Takže máte to ?! [vy pomalí dementi co na ně musím čekat?] Můžu teda pokračovat?! [obtěžujete mě čtením mých vlastních slidů]“

Takže jó, dneska som byl zlý. Ale ruku na srdce.. kolika z výše zmíněných bodů jste alespoň jednou na vlastní kůži byli svědky? Napište mi klidně i jen číslo do komentářů, jsem zvědavá :)

Tags:

 

» Comments (9)